Tak teď bych ráda, aby mě nikdo neviděl

Občas trpím takovým tím pocitem, že všichni koukají zrovna na mě. Že TO všichni vidí. Čím jsem starší, tím častěji si říkám, že to tak není, že je určitě hodně lidí, kterým jsem fuk, a je mi líp. Ale za posledních pár dní jsem měla několik okamžiků, které nikdo vidět neměl, ale bohužel…

Odvezla jsem Klárku do školky, zaparkovala na parkovišti uprostřed lesa a vydala se s kočárkem na Skalku. Svítilo slunce, nikde ani živáčka, svěží les, krásná cesta… Trasu, která mi s Klárkou zabere víc než hodinu, jsme zvládli za 30 minut. Užívala jsem si spící miminko, poslala zprávy všem kamarádkám, kterým jsem je dlužila, promyslela pár věcí a ve chvíli, kdy jsem pocítila splynutí s vesmírem, rozhodla jsem se, že je čas jít domů „něco podělat“.

trapasy(2)

Ráda dělám okruhy, jenže teď byla možnost jen jít po silnici nebo překonat asi 100 metrů poměrně prudkého kopečku opepřeného letitými kořeny. Osvěžená a splynutá s přírodou jsem se vrhla do lůna lesa. První třetinu kopce jsme zvládli poměrně slušně. Když mi začal Bertík v kočárku divoce nadskakovat a nakonec se tomu přestal i smát a já popáté narazila na rukojeť kočárku, rozhodla jsem se zaaretovat přední kola. Sice jsem si zapomněla kočár zabrzdit, ale rychlým vykopnutím levé nohy před zadní kolo, silným úchopem korbičky levou rukou a následnou holubičkou ve stylu kung fu pandy a rotací pravé paže jsem úkol zvládla.

Po deseti metrech jsem dospěla k závěru, že když to nejde silou, půjde to ještě větší. Nohy mi podjížděly, ale byli jsme v půlce. Opět jsem změnila taktiku a kočár jsem táhla za sebou. Pod nohama mi odpadávaly kameny a přišla jsem si trochu jako zoufalý kamzík. Kočárek se povážlivě nakláněl. Byl čas přiznat si, že tahle taktika se nepovedla. Vrátila jsem se ke staré dobré metodě frontálního tlačení a s mohutným hekáním jsem se vyšplhala na kopec. Těsně před vrcholem jsem dvakrát čelila převrácení, ale nakonec jsem byla místě. Rozhlédla jsem se, nikde nikdo. Vyndala jsem termohrnek s nějakým „splyň-s-přírodou-čajem“ a pochválila se.

V tu chvíli se za mnou vynořil svižný důchodce. „Vy byste mohla závodit do vrchu s tim kočárem. To bylo fakt dobrý. Většinou ty maminky jezděj jen po rovině, ale to bylo pěkný!“ Jsem rudá až na zadku, ale pán mizí v lese a jsem zase sama.

 

Asi ty trapasy přitahuju

Ten samý den večer (teda skoro o půlnoci) si instaluji do notebooku nový program a samozřejmě se mi to nedaří. On-line podpora až někde v Indii se musí přihlásit na dálku do mého počítače a zkusit to nějak pořešit. A tak se milý Ind asi docela pobavil, protože přesně ve stylu vtipů o mužských a ženských počítačích mám plochu plnou souborů a obrázků, které budu hned potřebovat. A to se celoživotně holedbám tím, že moje plocha je vždy!!! čistá. A ty obrázky, kterých je tam nejvíc, jsou moje fotky v pyžamu, které jsem si připravila na jeden článek o kojicích nočních košilích! Jestli bych Kumarovi neměla potom poslat odkaz:)

Asi bych taky byla radši, kdyby nikdo nebyl u toho, když mi Klárka v přeplněné čekárně na ORL oznámila: „Mami, já chci kadit.“ Nebo když mě donutila zastavit na odpočívadle, kde zrovna měli sraz drsní motorkáři, a musely jsme jít „počůrat strom“ dva metry od nich. Nebo když jsem si jednou nevšimla vizitky za oknem auta, které blokovalo to moje, a po marném hledání majitele jsem si vzpomněla, že na některých sídlištích nezabržďují auta, aby šla jen tak posunout, když někdo potřebuje vyjet. Samozřejmě jsem auto zkusila nenápadně ale vehementně odtlačit, načež z okna v patře za mnou na mě volal dost vysmátý pán, že už jde.

trapasy(1)

Nebo když jsem po plaveckém výkonu v Praze 4 Podolí zjistila, že můj zánovní vůz Ford Ka nejde otevřít (klika u řidiče praskla, u spolujezdce byl v zámku už dlouho zlomený klíč a zadní dveře se u tohoto vozu ani nevedou) a budu muset dovnitř kufrem a zrovna v tu chvíli přede mě zaparkovala nějaká partička zazobaných teenagerů, kteří si ve svém luxusním kabrioletu zapálili a koukali, co tak dlouho hledám v kufru mého pidiauta. A když se ráčili koukat jinam a já skočila šipku přes zadní sedadla, zrovna klapla na semaforu zelená a kolem krokem projelo snad dvacet vykulených šoférů, kteří pak ve zpětném zrcátku pozorovali, jak z auta zase vylézám předními dveřmi a jdu zavřít kufr.

trapasy

Jo, to jsou chvíle, kdy bych se nejradši neviděla ani já sama???? Hezký večer!

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.