Recept na snazší život? Nosítko!
Nošení dětí je teď v kurzu a s nosícími pomůckami se roztrhl pytel. Když jsem na tohle téma nedávno psala článek pro časopis Kondice, oslovila jsem zastánce i odpůrce nošení. K jednoznačnému závěru jsem nedošla. Ale po důkladném probrání všech pro a proti s fyzioterapeutkou Ivou Whitten jsme dospěly k závěru, že v rozumné míře je to prostě fajn. Chce to jen zdravý selský rozum.
Nejdřív bych shrnula, co se mi podařilo od různých odborníků zjistit. Takže argumenty proti: dítě by mělo první tři měsíce po narození strávit co nejvíc času na podložce, učit se pást koníky a mít dostatek prostoru pro pohyb; nemělo by trávit příliš mnoho času ve svislé poloze, protože hlavička je opravdu těžká a páteř zatěžuje, ať už je zahnutá, jak zastánci šátkování doporučují, nebo ne; problémem je i přílišné roztažení nožiček, aby obemkly pas své maminky. Evoluční biolog mi vyvrátil několik argumentů zastánců nošení, které nejsou pravdivé – například to, že lidé ztratili srst, protože nošené děti hřálo tělo rodiče a nebyla třeba; nebo že kvůli nošení začal člověk chodit po dvou; nebo že ženský pas je zúžený právě proto, aby mohl člověk nosit své děti; nebo argument, že lidské mládě je malé právě proto, aby se matce dobře nosilo – právě naopak, je vlastně dost velké. Dokonce i tvrzení, že roztažení nožek do žabičky je pro dítě přirozené, umožňuje pevně se přichytit k tělu rodiče a jeho úhel odpovídá pasu matky, je značně překroucené – naši prapředci nosili děti nejspíš na boku a navíc jen u subtilních maminek by dítě zpředu pevně obemklo pas matky.
Ovšem jedním dechem etnolog dodal, že člověk skutečně dle všeho je „nošencem“ – nemá cenu argumentovat nosícími opicemi, ale podíváte-li se na některé původní africké kmeny, můžete odhadovat, jak zhruba vypadal náš život před přechodem k zemědělství. Navíc podle odbornice na šátkování probíhají v Německu studie na generaci čerstvě dospělých lidí, kteří byli v dětství nošení, a žádné poškození páteře se neukázalo. Jeden argument mě skutečně zaujal – že maminky žijí dnes ve strachu na své dítě vůbec sáhnout, ale že příroda rozhodně nechtěla, aby manipulace s dítětem vyžadovala studium na vysoké škole a stohy knih o správném provedení. Všechny maminky světa, ze Západu i pralesa, manipulují se svými dětmi stejně a neexistuje žádný důkaz, že by právě neodborná manipulace tvořila v některé části světa mrzáky, zatímco jinde by rostli jen samí dobře stavění herojové.
„Všeho s mírou,“ uzavřela rozhovor milá fyzioterapeutka Iva. Nošení má prostě své plusy a mínusy a nemá cenu si vzájemně tvrdit, že nošení/nenošení je to jediné správné a pro všechny. Já sama za sebe můžu říct, že k vlivu na vytvoření zdravého pouta mezi rodičem a dítětem jsem dost skeptická, moje děti po mně lezou i bez nosicích pomůcek až až a ani jsem si nevšimla, že by výhradně nošené děti byly v něčem tak jiné. Ale jednoznačně tvrdím, že mít doma nosítko může být celkem vysvobozením.
S prvním dítětem jsem ještě žila v představě, že není správné, aby plakalo. Neustálým nošením na ruce jsem si uhnala zánět šlach a brečelo dítě i maminka. Fakt. Nosítka nebo šátku jsem se bála. Přece jen jsem si zas nechtěla vytvořit malého závisláčka, který se musí chovat prostě furt. A ta manipulace! A ty šátky se mi taky nelíbily, moc bio. Pak jsem se vydala do Prahy na konzultaci svojí dizertačky, a když jsem s kočárkem nechávala ujet třetí tramvaj, protože nebyla nízkopodlažní a uvnitř se krčilo jen několik stařenek, rozhodla jsem se chodit radši všude pěšky. Ale nechce už někdo vymyslet mapu pro kočárky, kde budou jasně vidět schody? Když jsem přišla domů, koupila jsem si na bazaru první nosítko. A zbavila se traumatu z MHD, měst, schodů, chrchlajících spolucestujících i úzkých uliček v krámě.
S jídlem roste chuť. Takže jsem samozřejmě ten rok zašla i na houby, netahala těžké vajíčko z parkoviště na plavání a dokonce jsme zvládli poměrně aktivní dovolenou v Českém Švýcarsku.
Když se mi narodilo druhé dítě a přestalo klidně spát v autosedačce, zatímco jsem obíhala opičí dráhy v Sokolíku se starším sourozencem, vytáhla jsem opět nosítko. Svoje využití našlo i při nákupech – jedno dítě spolehlivě uvězněné v nákupním košíku, druhé připoutané k tělu – bomba. Jelikož můj syn spokojeně rostl a těžknul, ovšem nehodlal chodit a nošení na zádech bylo moc bio, zablokovala jsem si hrudní páteř a uhnala zánět šlach. Zase! Jako mávnutím kouzelného proutku začal junior chodit, já cvičit a na další dovolenou jsme vyrazili do slovinských Alp.
Tehdy jsme si koupili i klasickou krosnu na nošení. Nosítko jsem přibalila tak nějak pro sichr. A jaké překvapení, když starší dítě odmítlo chodit. Ale nosnost 20 kg u nosítka slibovala, že řešení máme v kufru. Šup na záda a dokonce se tam i spalo.
A tak jsme díky nosítku zdolávali Julské Alpy, zkoumali z blízka památky a prohlíželi i mimořádně křehké expozice (dítě bezpečně upoutáno k tělu rodičů a tím znehybněno), ale pro mě podstatnější bylo spíš to, co se dělo mimo dovolenou, v běžném životě. Výlety do přírody, cestování nalehko, nákupy v klidu, rychlé přesuny i řešení pro uplakané chvíle, kdy člověk pomalu přichází o rozum.
Ať je to s nošením jak chce, já mu vděčím za spoustu hezkých zážitků a nejedny neproběhané boty při obíhání úřadů, kde mají výtah v mezipatře a vchod pro kočárky o 150 m dál, v jiné budově, za dohledu nepříjemné vrátné či pouze se speciálním svolením ředitele zeměkoule…