Kdysi jsem dělala malý průzkum – ptala jsem se rodičů, co se jim nejvíc povedlo ve výchově dětí, a v čem naopak úplně pohořeli. Čekali byste zdravou výživu, kontaktní rodičovství či dostatek kroužků? Jenže s odstupem let si rodiče nejvíc cenili toho, že ze svých dětí vychovali slušné a samostatné jedince. A nebo si naopak vyčítali, že děti nevedli „praktičtěji“. Ano ano, je celkem jednoduché to zanedbat.
Někdy je to naše lenost. Než dětem vysvětlovat, co po nich chceme, pak se modlit, aby to udělaly tak, jak my chceme, a pak to třeba stejně muset udělat sám, tak je z toho radši rovnou vynecháme. Někdy je to naše podivné přesvědčení, že na povinnosti jsou ještě malé, a pak najednou už jsou velké a poslouchat nechtějí. Někdy nás to prostě uprostřed toho všeho nenapadne.
Známý dětský psycholog Peter Pöthe mi řekl, že dnes máme tendenci dětem příliš umetat cestičky. Zajišťovat jim stoprocentní komfort a brát všechno nepříjemné na sebe. Psycholožka Ester Neumannová mi zas vysvětlila, že to často děláme i proto, že naši rodiče toho po nás možná chtěli zas až moc, tak my děláme opačný extrém. (A že naše děti budou zase po těch svých chtít až moc, a děti jejich dětí zas až moc málo a že z toho není cesta ven). Oba mi potvrdili, že je to ale to nejhorší, co můžeme udělat. Ono se dítě totiž nejlíp rozvíjí, když všechno tak úplně dokonalé není.
Taky se říká, že nejlíp na tom jsou děti líných rodičů. A já sama vím, že nejlepší lidé, které znám, vyrostly z dětí, na které rodiče, vší lásce navzdory, neměli až tak moc času. Poslední čtyři roky trávím v obležení dětí, a tak vidím, že skutečně děti, které nemají dokonalé rodiče, jsou vlastně hrozně fajn a v pohodě, zatímco děti chované jako v bavlnce, na jejichž blaho neustále někdo myslí, jsou občas tak nějak ztracené nebo trochu na zabití. Všeho moc prostě škodí. Jak pozornosti, tak i nepozornosti samozřejmě. Chce to jen stát nohama na zemi a přemýšlet, jestli skutečně musím za děti dělat úplně všechno, nebo bude lepší se s nimi o povinnosti podělit.
Montessori není něco divného, zkuste se inspirovat
Můj mladší bratr, který o dětech věděl asi tolik, že jsou malé a hned tak je nechce, musel během studia na „cvičkárně“ vypracovat seminárku o alternativním vzdělávání. Když bylo po všem, sdělil mi, že „nejmíň ujetý je asi to Montessori, tam po těch dětech něco aspoň chtěj“. Jestli jste se právě oklepali nad dalším šílenstvím biomatek, tak vás vážně chápu, ale nechte mě to vysvětlit.
Když jsem asi před měsícem strávila víkend s Montessori veganskou matkou, potřebovala jsem celkem tři dny, abych si to nějak zpracovala. Nejsem zrovna adeptka na matku roku, ale bylo to poprvé, kdy jsem byla vyloženě vyvrhel. Moje děti koukaly na televizi, jedly maso a usínaly samy. Jelikož veganská matka na mě zásadně nemluvila, dozvěděla jsem se od jejích dětí, že chodí do Montessori školky a školy, na pohádky se nekoukají, protože to jsou blbosti, a piškoty teda fakt nejedí, protože mamka říkala, že to je hnus. Navzdory tomu lítaly děti po cizí zahradě i domě naprosto bez dozoru a místo koukání na blbý pohádky, sjížděly videa na svých osobních tabletech, kde sice měly zajímavé Montessori aplikace, ale taky YouTube a takové ty hry, co vyskakují v reklamních pruzích pod těmi naprosto nezávadnými vzdělávacími vychytávkami.
Když jsem si pak v Montessori skupince na Facebooku přečetla o tom, jak se tříměsíční miminka nudí a „jakou mi poradíte aktivitu???“, byla jsem na nejlepší cestě se na to prostě vykašlat, protože takhle divná být fakt nechci. Ale pak jsem si promluvila s jednou svou alternativnější ale velice moudrou kamarádkou, která mě upozornila, že si já i extrémní matky pleteme pojmy s dojmy. Že Montessori neznamená automaticky „divný“, ale ani „jsem lepší než všichni ostatní a vychovávám génia“. Že je to metoda, která se dá dohnat do extrému, ale taky se z ní dá hodně čerpat i v životě naprosto konzumní rodiny, co jí maso a kouká na televizi.
Stačí zadat do Googlu
Nemusíte hned běžet pro nějakou příručku, jak na to. Stačí vědět, že když na Facebooku, Pinterestu nebo prostě internetu zadáte heslo Montessori hračky nebo nápady nebo aktivity, najdete neuvěřitelné množství věcí, které děti fakt baví a něco je i učí. Kdo to nezkusil, nevěřil by, jak strašně dokáže batole zabavit házet knoflíky štěrbinou do pokladničky, navlékat ruličky od toaleťáku na provaz nebo zkoumat prázdnou PET láhev. A všechno to jsou zábavy doporučované tou alternativní vlnou na M.
Když už si něco vyhledáte, zjistíte celkem rychle, že děti vlastně nepotřebují tuny hraček a že je naprosto nejvíc baví to nejobyčejnější, co doma máte. Hrnce, vařečky, ovladače, časopisy nebo třeba smeták. A chtějí s tím dělat přesně to co vy. Pokud to jde, tak je nechte. Neříkám, že máte skákat radostí, když vám vymotají roli toaleťáku, hodí žínku do záchoda nebo důkladně prozkoumají kočičí toaletu! Ale využijte jejich zájmu o každodenní aktivity. Říká se, že když děti vědí, na co se která věc používá, mají menší tendenci chovat se s ní nebezpečně. Rozhodně neradím nechávat nebezpečné předměty volně přístupné, ale když už se jich chopí, lepší než hysterický záchvat je nechat je udělat to, na co se to hodí. U nás doma je třeba velký výskyt špendlíků. Ať chci nebo ne, občas mi někde nějaký upadne. Jenže děti je znají, když mi pomáhají špendlit a špendlíky při šití zase vyndávat. A vážně zatím žádné zranění nebylo. Něco na tom bude.
Buďte trpěliví, nebudete litovat
Budu upřímná. Moje děti mi strašně rády pomáhají, ale častěji do hrobu než k nějakému výsledku. Občas na to samozřejmě nemám náladu a raději si všechno udělám sama, ale moc dobře vím, že si na sebe pletu bič. A tak pokud to aspoň trochu jde, nechávám je se mnou vařit, uklízet, prát, starat se o zvířata i zahradničit. Je to dřina, nebudu lhát. Ale jsou věci, které jdou i s těmi nejmenšími překvapivě snadno. Třeba naučit je uklízet si boty do botníku, dávat špinavé prádlo do koše na prádlo nebo sníst si jídlo u stolu a ne na gauči. Jejich tatínek s tím celkem bojuje, ale naše děti jdou a bez keců poslechnou. Ještě totiž netuší, že na světě není síla, která by je mohla donutit, když jim se prostě nechce.
Doporučuje se, aby děti měly své povinnosti přiměřené svému věku. Když jsem přemýšlela, co čtyřleté Klárce naložit, nejdřív mě vůbec nic nenapadlo. Ale kde se vzala tu se vzala Montessori skupinka na Facebooku a uvědomila jsem si, že spousta aktivit je automatických pro mě, ale ne pro moje děti. U těch nejmenších nemá asi smysl pokoušet se o nějaký sofistikovaný systém, ale ty čtyřleté už můžou mít za povinnost právě to, na co u těch malých myslíme my. Takže moje soukromé tipy vyčtené z diskusí a vyzkoumané doma (ne, nemyslete si, že by všechno tohle moje děti uměly, je to takový seznam snů i pro mě:):
- Ranní rituály (rozuměj – dítě z postele míří na WC a pro kartáček, ne na gauč pro ovladač)
- Oblékání (dítě se alespoň pokusí samo obléknout – ve školce to zvládá, jen v přítomnosti rodičů nějak ne a ne)
- Úklid hraček (trpělivým rodičům nechť se daří aplikovat pravidlo jedné vyndané hračky, my ostatní smrtelníci můžeme požadovat aspoň občasný hromadný úklid, třeba před spaním)
- Najíst se (u žravých dětí je to položka zadarmo, u nežravých práce na několik let; postupně přidejte třeba foukání nebo ovládání kompletního příboru)
- Uklízet po sobě (boty, špinavé prádlo, použité nádobí, …)
- Obsloužit WC (zavřít ho, spláchnout, umýt si ruce, postupně i utřít se a udělat to všechno bez dozoru dospělého)
- Postarat se o domácího mazlíčka (u nás mají děti dokonalý přehled o stravování psa i kočky) – kdo nemá doma žádnou chlupatinu, může dítěti svěřit třeba péči o kytku nebo mu založit vlastní zahrádku v truhlíku
- Odemykat a zamykat dveře (rozvíjí to i jemnou motoriku a oceníte to, pokud máte další děti a věčně milión zavazadel)
- Drobné domácí práce (uklidit čisté příbory, zamést po sobě drobky pod stolem, umíchat třeba těsto na palačinky, umýt umyvadlo, naházet do kontejneru skleněné lahve, srovnat si třeba vyprané ponožky nebo spoďáry, uklidit si oblečení do skříně, …)
- Trénink na veřejnosti (pozdravit, nedělat scény v krámě, držet se maminky, dát pečivo do pytlíku, zvážit pomeranče nebo zaplatit prodavačce, …)
Možná se to zdá jako blbosti, ale zkuste dětem navrhnout, že za každý splněný „úkol“ dostanou třeba nálepku s hvězdičkou, a uvidíte, co se bude dít. Ale pozor! Čím starší dítě, tím menší ochota se za nějakou nálepku obtěžovat. Začněte včas;)