#metoo

Kampaň #metoo šla tak nějak mimo mě. Trochu mě šokovalo, kolik žen že se setkalo s násilím ze strany mužů, ale tak nějak jsem si říkala, že v západním světě mimo showbyznys je ten život přece jen o něčem jiném. Než se mi s příběhem islandské novinářky Thordis Elvy připomněla moje pečlivě zamčená třináctá komnata. A smutně musím přiznat, že #metoo.

Když mi bylo šestnáct, zakoukal se do mě o pět let starší kluk z našeho městečka. Nikdy dřív jsem ho neviděla. Najednou byl všude, zdravil, mával, nabízel svezení. Měl holku. Rozešel se s ní. Nebo mi to aspoň tvrdil. Nelíbil se mi. Ale byl ze mě úplně vedle a hezky se s ním povídalo. Bylo mi šestnáct, všichni kolem mě už někoho měli, tenhle nebyl sice ideál, ale psal mi básničky. A patřil do party, co zrovna byla in, a ta parta mě brala. I když jsem nebyla žádná modelka, neměla zazobané rodiče a chodila na gympl a ne na obchodku jako cool holky.

metoo

Naprosto racionálně jsem si tehdy řekla, že nebudu povrchní a dám mu šanci. Nebude to rozhodně na pořád, ale proč ne na teď? Je mi šestnáct, tak je asi i jemu jasný, že spolu do smrti nezůstaneme. Po dvou týdnech milého randění se ozvala jeho bývalá přítelkyně, která mě sice úporně nenáviděla (no ani já jsem ji nemilovala), ale tehdy ji hodně těžce zasáhla smrt v rodině a i mně přišlo, že by jí pomohlo mít ho zase po boku a společně to nějak přetrpět. A jak už to bývá, ve chvíli, kdy jsem nemohla mít kluka, kterého jsem nechtěla, jsem ho chtít začala.

Když se po pár dnech vrátil s tím, že si prostě nerozumí a chce být jen se mnou, už jsem to tak racionálně neviděla. Jeho slečna mi věnovala takovou porci nenávisti, jakou jsem nikdy dřív a ani potom nezažila, ale i přes to následoval vážně krásný rok jak z deníku americké puberťačky. Byli jsme POŘÁD SPOLU, všude mě bral s sebou, opakoval mi, jak jsem krásná a co všechno je na mě úžasné. Chodili jsme do kina, jezdili na výlety, snažil se mě naučit lyžovat, trávili jsme hodiny a hodiny v hospodě s jeho kamarády. A úplně automaticky se mnou kdykoliv mohly i moje kamarádky.

Po roční známosti mě taky poprvé vzal k moři. A tam to krásné tak nějak vyšumělo. Pochopila jsem, že jsme pořád spolu, protože neumí být sám, protože on má pocit, že musí být pořád se mnou, a hlavně protože se bojí, že mu zahnu. S plavčíkem, s barmanem, s tlustým německým turistou, s průvodcem nebo s pilotem letadla, co zrovna přelétalo nad pláží. Najednou jsem viděla i to, že neumí žádný jazyk, je příšerně nudný a udělá cokoliv, co mu řeknu. Byl o pět let starší a tehdy v letadle domů mi došlo, že jsem ho stejně přerostla. A že je to alkoholik.

Následující dva roky jsem se s ním snažila rozejít. Zkusila jsem úplně všechno – naznačit, říct na rovinu, mluvit o tom s jeho kamarády, vyhýbat se mu, najít mu holku, nemít čas, být hnusná, chodit jen na dámské jízdy. Nepomohlo nic. Buď mě ignoroval, nebo se rozbrečel, předhodil mi svou hysterickou matku, která mu ten rozchod vždycky přála a on teď bude muset přiznat, že měla pravdu, na dámské jízdy jezdil za mnou a kamarádi se dobře bavili mou marnou snahou rozejít se. Hledala jsem prince na bílém koni, co to rozsekne za mě. Řešení jako z filmu se samozřejmě nekonalo, ale princ na bílém koni svou roli sehrál.

Byl to starší spolužák z gymplu. Ani nevím, co mi tehdy řekl. Vím jen, že jsme stáli vedle sebe a já jsem si uvědomila, že to, co mezi námi bylo, když mě před rokem a půl chytil za ruku v davu na diskotéce a když se mě před rokem pokusil políbit, bylo nenávratně pryč. Oboustranně. Byl to kluk, kterého jsem svého času milovala tak, že se mi podlomila kolena, kdykoliv mě pozdravil. Ale nikdy mi nepřišel říct, že mě chce, ať toho týpka pustím k vodě, a že jestli se bojím, udělá to za mě. Bolelo to tak, že jsem uprostřed plesového veselí vytáhla z kabelky telefon a konečně jsme se rozešli.

Až do teď je to jen blbej příběh trapný puberťačky. Nebo možná něco, co se asi lidem musí stát, aby pochopili svoji cenu. A cenu, kterou platíme za vlastní zbabělost a pohodlnost. To, co přišlo potom, je jednou z mých nejhorších vzpomínek. Jsem člověk vyrovnaný, otevřený a silný. Dokážu se rychle sebrat a poučit se. Dívat se na věci pozitivně. Přesto je tohle poprvé, co o tom mluvím.

Z trochu směšného a naivního alkoholika, který prostě neměl velké životní cíle, ale měl mě rád, se stal šílenec, magor, idiot. Jel za mnou pomalu autem, když jsem venčila v noci psa. Tvrdil kamarádům, že spolu pořád chodíme, a odcházel „za mnou“. Psal mi. Volal mi. Vyhrožoval mi, že mě zabije. Stál u mojí postele, když jsem se v noci probudila. Škrtil moji kamarádku, že mi někoho dohodila. Popral se s klukem, který se mnou jen mluvil. Čekal na mě schovaný za autem, když jsem šla z diskotéky. Pronásledoval mě v autě, dokud jsem nezastavila mrtvá strachy na parkovišti, zamkla jsem se, odmítla otevřít. Vypojil mi světla. Psal celé mojí rodině k svátku a k narozeninám, nabízel jim se vším pomoc, vyptával se mých sourozenců, nadbíhal mým kamarádkám.

Bylo to příšerný. Snažila jsem se zablokovat jeho číslo, nahlásit ho na policii, promluvit s jeho kamarády, poprosit o pomoc svoje kamarády i rodinu. Ale to nejhorší bylo, že mi nikdo nevěřil. Byl to moula a miloval mě, neměla jsem si s ním nic začínat. No tak je nešťastnej. Mělo mě to napadnout dřív, že mu ublížím. Když jsem s ním začínala, jak jsem byla ráda, že mi věnuje tolik pozornosti. Neřeš to, nedělej se zajímavá. Hele a udělal ti něco? Tak až ti něco udělá, tak to policajti vyřešej, jo?

Samozřejmě že jsem se trochu bála, aby při těch nočních pronásledovačkách nešlápl na plyn a svoje „Když Tě nemůžu mít já, tak nikdo!“ nedotáhl do konce. Ale pořád jsem měla ten pubertální dojem, že jsem nesmrtelná a neudělá to. To nejhorší, o čem poprvé otevřeně mluvím až teď, byl pocit, že mi nikdo nevěří. I když jsem si nikdy nevymýšlela, nikdy se nechovala provokativně, blbě nebo riskantně. I když jsem se nikdy netajila s problémy, které jsme spolu měli. Pocit, že i když jsem s něčím takovým přišla poprvé a ne po desáté, není to pro nikoho zajímavé, naopak spíš roztomilé nebo zamilovaně bláznivé. Že už nevím, co by. Že se jen dělám zajímavá. Nebo že mi to patří.

Měl dvacet kilo i s postelí a byl menší než já. Já mám skoro 180 cm a vždycky jsem byla „krev a mlíko“. Ale moje nejhrůznější vzpomínka je, jak stojím v noci na chodníku nalepená zády na zeď baráku, v ruce zoufale drtím vodítko se psem a jen se zoufale modlím, ať ten magor nasedne do auta a odjede. Protože kdyby se rozhodnul se na mě vrhnout, nemám nejmenší šanci. Je to chlap.

Trvalo to tři měsíce. Pak to vzdal. Pro mě jsou to tři měsíce, kvůli kterým bych nejraději podstoupila lobotomii.

Když se mi pár let poté omlouval jeden jeho kamarád, že mi nevěřil a že už z vlastní zkušenosti (přebírali si vzájemně jednu slečnu) ví, co to je za maniaka, chtělo se mi brečet. Ráda bych řekla úlevou. Ale „jen“ strachy. Byla jsem si jistá, že ze všech těch lidí v místnosti, co ho znají, jsme to pořád jen my dva, kdo chápe, že není normální.

Říká se tomu mýtus monstra. Násilník nebo prostě zlý člověk je vysoký mohutný zjizvený potetovaný rváč s vyholenou hlavou a basebolkou v ruce. Určitě ne ten drobný zamilovaný klučina, co holt občas trochu žárlí…

A hlavně proto #metoo…

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.