Exotická pedikúra aneb Z Tesca zpátky na Václavák

Ještě není ani půl deváté a já už mám připravené balíčky pro zákazníky, jsem nasnídaná, děti oblečené a na seznamu úkolů v diáři zbývá jen „odvést objednávky do Zásilkovny“ a „zelí“. V saténové košilce vycházím na zahradu sklidit úrodu, zelí, okurky, papriky, cukety… Slunce svítí, nebe jako vymetené. Je to skvělý den.  Míchám domácí lučinu, balím plavky a rozhodnu se, že dneska půjdu na pedikúru.

pedikura(3)

Pro bezdětné ženy blbost. Pro matky (a zvlášť ty několikanásobné) událost s velkým „U“. Nejsem objednaná. To bych musela někdy mít aspoň představu, co se bude dít za dva dny, za týden, za měsíc. Děti svěřím tchýni. Vedle Tesca mají Vietnamci nehtové studio. Kamarádka mi ho doporučila. Nemusím se objednávat. Nechám si nalakovat nehty. Na červeno. Budu kočka.

Kolem druhé odpolední vcházím do obchoďáku, veledůležitě odmítám Avonlady, která by mě velmi ráda nastříkala nějakým super parfémem. Chvíli lituju, protože venku je 31 °C a jak jsem vylezla z bazénu, zapomněla jsem na antiperspirant. A já se teda cítím. Dost. Ble. No ale prostě teď ne. Teď jdu na pedikúru, tady v klimatizaci si nikdo nevšimne. A už to vidím. Trochu mě zamrazí. Malý nevkusný krámek, kde u stolku lakuje nehty CHLAP! Nebuď srab, říkám si a vcházím.

Tohle není zrovna přírodní a přirozené, ale jinak frčím v přírodní kosmetice. Opravdu. A doporučuju:)

V chemickém odéru uvnitř se rázem přestanu bát, že by si někdo všimnul mé drobné indispozice. Dokonce přemýšlím, jestli tam je nějaký kyslík. Oči ke mně zvednou tři Vietnamečky (uf, ženský), jedna (ta od podhledu nejurputnější) se mě ujme. Velmi rychle pochopím, že si budeme muset vystačit se slovy „pedikúra“, „voda“ a „druhou“. Ona mi rozumí všechno. Já marně luštím, jestli mluví se mnou nebo s kolegyní nebo zrovna telefonuje.

pedikura

Nejdřív pečlivě kontroluji, jestli nedochází k nějakému hygienickému hříchu. Když ale vidím, co odstraňuje z něžné ženské nožky (jako tý mojí), vytáhnu telefon a předstírám aktivitu. Usilovnou. A usilovně se snažím necukat nohou, kterou mi teď už dost brutálně brousí drobná Asiatka v meruňkových koktejlkách. Postupně se u nás prostřídají všichni kolegové, hlasitě se baví, podávají si telefonní hovory, smějí se a já si tak říkám, co bych se asi dozvěděla, kdybych rozuměla. Mezitím si nějak vysvětlíme, kdy mám kam a jak dát kterou nohu, a po zádech mi rejdí podivné boule masážního křesla. Hmm, zajímavé.

Procedura končí nanesením jakési tekutiny z lahve bez etikety a Vietnamečka mi podává erární žabky, že jdeme teda lakovat. Tak pokud jsem doteď nic nechytla, tak teď už musím. Každý z jejích 150 centimetrů vyzařuje odhodlání mě do žabek obout, takže neprotestuju. Pozoruju zpocené zákaznice na manikúře, kterým zrovna chlapík vypiloval dvoucentimetrové drápy pěkně do špičky. Na vlkodlaka dobrý. Moje pedikérka zrovna dotahuje poslední nehet a ptá se: „Kamínky? Nálepku?“ Zavrtím hlavou a vidím, že je evidentně zklamaná. Paní vedle s odrostlou žlutou hřívou si zrovna diktuje třpytky.

Koukám na zkulturněné tlapky a koukám na odštípnutý gellak na rukou. „Neuměla byste to sundat? Je to rocklak…“ Vietnamečka kývne, silou, jakou byste fakt nečekali od čtyřicetikilové holčičky, si mě šoupne k vedlejšímu stolku a zatímco hledám roztok, kterým mi to natře, nahřeje a následně setře, obrousí mi lak bruskou. „Taky červený?“ ptá se. Zase kroutím hlavou. Možná bych jí měla vysvětlit, že jak chodím pro tu zeleninu v tý saténový košilce, tak se dost zaprasím. A ani gellak to dlouho nevydrží. Ovšem spokojím se s jejím zklamaným pohledem a radši mlčím.

pedikura(2)

Čekám na nějaké finální doleštění. Slečna v koktejlkách se mě znovu zeptá, jestli to taky natřeme na červeno. Když opět řeknu ne, hbitě mě postaví ke kase, vystaví účet a rozloučí se. Z pultíku mi mává zlatá kočka, jako že je opravdu konec. No nic. Doma to přeláknu. Aspoň to chvíli bude držet. Pedikúru mám pěknou.

Musím se tomu trochu smát. Takový mezikulturní zážitek to byl. A vlastně už podruhé. Poprvé jsem skončila ve výloze na Václaváku s nohama v akváriu, s příšernou kocovinou po kamarádových třicetinách, flekem na kalhotách a jasným sdělením nekompromisně vyhlížející matky rodu, že jsem si sice objednala akvárko uvnitř salonu, ale „RybI nejsou hladovÍ, mI krmili. Ty sedíš tady.“ V rámci jakési happy hour jsem místo 20 minut dělala skoro tři čtvrtě hodiny, že mi vůbec nevadí, že si mě fotí turisti, že mi je fuk, že na mě klepou, že mi je bájo a není to ANI MALINKO trapný. Hlavou se mi jen honilo, na kterých kontinentech si budou vyprávět o podivném zvyku životem těžce poznamenaných Češek v ušmudlaných kalhotách vysedávat na Václaváku ve výloze.

Věřte nebo ne, odcházela jsem taky s perfektní pedikúrou. Jen teda bez laku.

Foto: Pexels.com

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.