Vrahem je určitě kadeřník

Kdybych psala detektivky, vrahem nebude rozhodně zahradník, ale kadeřník. Bojím se jich. Děsí mě. Nenávidím je! Zlatý zubař! Nevěříte? Tak kolikrát jste šli od zubaře s pocitem, že vypadáte jako debil? Pardon za ta slova, ale prostě jo. Já a kadeřnický cech nejsme kamarádi.

vrahem-je-kadernik

Začalo to v páté třídě. Maminka trvala na tom, že „těch pět chlupů“ bude lepší ostříhat. Po dlouhém boji jsem s nadějí, že odejdu s elegantním střihem mé tety Klaudie, kývla a odešla s neelegantním hřibem alá Štěpánka Hilgertová. Druhý den jsem odmítla jít do školy, načež mě matinka naložila do auta a odvezla až před vchod. Za hlasitého provolávání mé nejlepší (!) kamarádky, že to je „pěkně hnusný“, jsem začala temnou a smutnou periodu začínající puberty a nikdy nekončící boj s kadeřníky.

Po třech opravdu neradostných letech v sestřihu olympijské vítězky, kdy si mě lidé střídavě pletli s chlapcem nebo s třídní učitelkou před důchodem, jsem si vlasy opět nechala dorůst. Jakmile jsem začala vypadat jako něžná dívčina, na radu kamarádky Andrey jsem si jemné oříškové mikádo obarvila doma v koupelně na „hnědý kaštan“ s výsledkem „uleželá mrtvola s černým hárem“, kterýžto výsledek už nebylo možné svést na odraz od trička, jako jsem to provedla s šamponem „mahagon“, ani přebarvit barvou mahagon, ani vymýt, než si mamka všimne.

Minulý měsíc jsem zavzpomínala také na pedikúru ve výloze na Václaváku;)

Oproti tvrzení kamarádky, že teď mi chlapci budou padat k nohám, padla nejspíš nějaká ta facka, ale rozhodně padl zákaz vycházení a zákaz barvení. Jelikož i mé pubertální oči viděly, že pokud nenavštívím hrad hraběte Drákuly nebo koncert Black sabbath, tak mi asi k nohám nikdo padat nebude, rozhodla jsem se řešit své vlasy pouze skrze profesionály. Sice jsem se stále ještě v noci budila zpocená a s bušícím srdcem, když se mi zdálo, že mi za hlavou zlověstně vrčí strojek tvarující hnusného hřiba, ale tak barvy snad zvládnou.

vrahem-je-kadernik(1)

Následovalo několik let hledání. Prošla jsem si obdobím melírů, kdy se mnou nemluvila babička, obdobím černé, kdy se mnou nemluvila mamka, pak v nějaké podivné touze stát se modelkou, ačkoliv jsem proto neměla žádné zřetelné předpoklady, jsem kývla na nabídku „modelování“ na jedné kadeřnické soutěži. Dodnes si pamatuju, jak ke skupince asi deseti holek, které prošly výběrem, promlouvá koordinátorka soutěže. Za okny jabloneckého Petřína se líně rozvaluje mlha, venku je zima jako v morně, a paní už skoro ječí: „Tak sakra, když jste sem přišly, tak jste asi musely počítat s tím, že vás ostříhaj!“

Pak následuje tma. Pak mi nějaká paní v šatně říká: „To jste ještě dopadla dobře.“ Pak slyším spolužáka: „No, vypadáš jak slepice. Fakt sorry, ale jo…“ A ze zrcadla na mě kouká fakt slepice. Prostě ta rezavá obyčejná slípka. Pak následovalo období „klidně černá, hlavně už ne rezavá“. Chodila jsem mrtvolně bledá v tmavě hnědých vlasech, jelikož mi většina kadeřníků řekla, že „s TIMHLE už se nedá nic dělat“. Přestala jsem experimentovat s barvou a přišel na řadu střih.

 

Dlouhá léta experimentů

Po několika marných pokusech o svěží kratší účes, které v mém podání vždy dopadly vizáží stárnoucí rockerky, jsem se rozhodla pro dlouhou hřívu. Vlnitou, bohatou, oříškovou. Našla jsem kadeřníka, který z tmavě hnědé vymlátil zase zpátky oříškovou, ale nenašla jsem nikoho, kdo by z mých rovných jemných vlásků alá profesor Snape udělal bohatou vlnitou hřívu. A tak vždycky když to dorostlo po ramena, měla jsem toho plné kecky a zkrátila to po uši. Pak jsem opět nechala růst, opět značně zpruzená jsem to ostříhala a zase plakala a nechávala dorůst.

Že nejste pořád někomu na očích, je další výhodou bydlení na venkově - přečtěte si jeden z mých nejčtenějších článků!

Kapitola sama o sobě byla ofina. Jsem majitelkou enormně vysokého čela a bohužel dědičných Volfovských koutů. Možná znak vysoké inteligence, rozhodně ale důvod nesnášet kadeřníky. Svůdná kleopatrovská ofina se nějak záhadně změnila na mastnou prořídlou ofinu na blbečka. Lehce punková asymetrická ofina ze mě udělala mentálně retardovanou pacientku z bohnické léčebny. Obyčejná rovná ofina, nic extra, mi rázem pořídila ukrajinský pas. Když jsem zkusila patku, odešla jsem zase s ofinou alá Oksana. Můj muž se skvěle bavil, já zuřivě myla a foukala, abych se toho výtvoru co nejdřív zbavila. Zajímavé je, že jen tak lážo plážo střižené nůžkami na bylinky u špatně osvětleného zrcadla v koupelně pro hosty, byl výsledek mnohem uspokojivější.

Nevím, čím to je. Asi nejsem prostě ten typ. Asi vypadám, že se mi to takhle líbí. Už ze zvyku si plánuji návštěvu kadeřníka na dny, kdy nikam nemusím. Jednou jsem narazila na skvělou kadeřnici, která mi nejen poradila s osobním životem, ale dokonce jsem se jí nebála říct, že když mi dá do vlasů kondicionér, budu do dvou hodin vypadat jako vodník, a že k smrti nesnáším vyfoukanou helmu, když odcházím. A tak mi skutečně nedávala kondicionér a nefoukala mi helmu. Pak odešla na mateřskou. A pak zas já.

vrahem-je-kadernik(2)

A tak jsem začala hledat někoho poblíž. Na výběr byly dvě kadeřnice – jedna superrychlá, superlevná, odcházela jsem poměrně spokojené, ovšem do tří týdnů nebylo poznat, že mě někdo někdy profesionálně stříhal. Druhá s pražskými cenami a dlouhým časem, ale zase bylo vidět i po dvou měsících, že jsem kadeřníka už někdy potkala. Ovšem můj boj s kondicionérem a foukanou helmou začal nanovo.

 

Tak spokojená, paninko?

Jestli něco nesnáším, tak ten okamžik, kdy sedím před zrcadlem s tou příšernou nafoukanou a ještě nalakovanou helmicí a kadeřnice se ptá: „Tááák, spokojená?“ Panebože je slepá? Vypadám jako rozverná ruská důchodkyně! Něco zahuhlám a dělám, že hledám telefon v kabelce a hrozně už pospíchám. Když jsem takhle jednou koukala na Teorii velkého třesku, kde se chorobně nesmělá Rajova přítelkyně Lucy s hnusnou ofinou svěřuje, že už dlouho touží říct své kadeřnici, že nesnáší ofiny, rozhodla jsem se, že přiznám, že nesnáším helmu.

„Jé, a mně vždycky přijde, že to máte takový pořád ještě splácnutý!“ diví se kadeřnice. Koukám se na jinou zákaznici, která odchází s úplně normální hlavou, a přemýšlím, jestli ten problém nebude fakt ve mně. Že na kadeřníky působím tím dojmem, že chci příšernou ofinu a šílenou helmu. Z téhle návštěvy odcházím jen s poloviční helmou, ale jelikož mám zase plnou hlavu kondicionéru, večer to spláchnu ve sprše. Kadeřnice vyslovuje přání, aby mi to tak vydrželo ty tři dny do kamarádčiny svatby. Skláním hlavu, hledám telefon a děsně pospíchám.

trochu-ucty-pani-v-tramvaji

Kromě poloviční helmy a kondicionéru si totiž místo přirozeně zrzavé barvy, pro kterou jsem se po letech rozhodla vzhledem ke své věčné bledosti a zeleným očím, odnáším údajně přirozeně zrzavou tmavě hnědou barvu. Odcházím mrtvolně bílá s téměř černou kšticí („Tahle je moc světlá, měla byste tmavý odrosty!“). Přemýšlím, že už nikdy nepřijdu. Přemýšlím, že už nikdy nepůjdu k žádné kadeřnici. Přemýšlím, že obepíšu své známé, že jsem opět na lovu:

Hledám schopného kadeřníka pro společné chvíle plné pohody. Značka: bez helmy, bez kondicionéru a patku má nejen chleba????

Foto: Pexels.com

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.