Jak jsem začala mít ráda Velikonoce

Kam moje paměť sahá, nesnášela jsem Velikonoce. Mám asi nízký práh bolesti, ale mě ta pomlázka prostě bolí. Opravdová nenávist začala nějak kolem puberty. Ale když jsem v pondělí stála s Klárkou v náručí u naší branky obklopená bandou tatínků se synky, vlastně mě to dojalo.

velikonoce

Přemýšlela jsem, co mi na Velikonocích vlastně vadí. Tak určitě to, že se pořád posouvají a nikdy nevím, kdy budou. Taky že jsou to pro nás nekřesťany čtyři dny, kdy se na Vás z každého koutku valí kuřátečka a vajíčečka a zajíčečci a beránečci. A v úterý je po všem. A taky se čeká, že budete mít vygruntováno. Jenže úplně nejvíc mi vadilo to pondělí.

Kašlete na gruntování, svěží atmosféru zajistí i svěží vůně!

Do puberty jsem to jen neměla ráda. Moje matka workoholička ordinovala samozřejmě i na Velikonoce a ordinace se plnila nejen zvířecími pacienty, ale různými podnapilými majiteli, a chodbou se linul alkoholový opar. Jeden pán dokonce zůstal v ordinaci sedět do pozdního odpoledne, kdy už nikdo léčit nepotřeboval, odmítal se hnout a nakonec už se ani hnout nemohl a musela si ho vyzvednout rodina.

 

Není koledník jako koledník

Ovšem v pubertě jsem to prostě nenáviděla. Tenhle svátek je na mě jednoduše moc kontaktní. Před opilými zákazníky, kterým mě mamka zákeřně posílala otevřít, jsem se příšerně styděla. A známé jsem měla rozdělené na tři skupiny:

  • horliví členové rodiny (au),
  • odmítnutí nápadníci (ježiš, jak byli vytrvalí!),
  • vysnění nápadníci (= ti, co nikdy nepřišli).

Nebylo mi ani jasné, jak to celé má probíhat. Mám jako vystrčit zadek? Utíkat s jekotem? (Tady ale hrozilo, že mě nebude nikdo třeba pronásledovat.) Připravit si kýbl s vodou? (To babička zakázala pod pohrůžkou smrti za pohrdání tradicemi – a kdo ji zná, bere ji vážně). A koledníci na tom byli podobně, tak jsme tam v těch dveřích tak proti sobě stáli a prostě „blbě čuměli“.velikonoce3

Pak jsem si našla kluka, co Velikonoce neřešil, a kamarádky, co je taky nesnášely, a Velikonoce jsme trávili prostě mimo. Někde zašití nebo pak v Malmö, ve Vídni, v Budapešti… Prostě dva dny volna navíc. Do velikonočního pekla mě po letech stáhl můj manžel. Nalákal mě na milou rodinnou oslavu svátků jara a ráno vytáhl vlastnoručně upletenou pomlázku a společně se svým tatínkem se postarali, abych jim neuschla. Blééé! Výprask mi otevřel oči. Viděla jsem lustry ověšené vejci, velikonoční ubrus, velikonoční ubrousky, zajíčečky, vajíčečka, beránečky, kuřátečka a šňůru umělohmotných vajec i na záchodě. A pak už se hrnuli natěšení příbuzní a dožadovali se obarvených vajec, která jsem samozřejmě neměla.

 

Tak aspoň kvůli dětem ty Velikonoce oslavíme

Jelikož pak každé Velikonoce přišla přednáška o úctě k tradicím a jelikož jsem si slíbila, že kvůli dětem všechny tyhle svátky slavit budeme se vší parádou (o pár hezkých zvycích napíšu před těmi příštími, třeba se inspirujete), postavila jsem v neděli večer Klárku ke kuchyňské lince a obarvily jsme patnáct vajec. To by tak nějak mělo pokrýt dvoje sousedy a zbytek rodinných příslušníků. Na gruntování nebo výzdobu čas nebyl, ale tak aspoň ty vejce. V Hornbachu jsem sehnala „mramorové“ barvy – jen nakapat na igelitové rukavice a v barvě poválet čerstvě uvařené vejce, to zvládne i dvouapůlleté dítě. Barvy jsme měli sice všude, ale Klárka dostála tradici a byla připravená.

velikonoce2

A ráno, dlouho před domluvenou koledou ze sousedství, zazvonil zvonek a my, ještě v pyžamu, začaly odbavovat první koledníky. „Tak jsme vám přišli zkontrolovat výbavičku,“ zubí se na mě jeden z tatínků u branky a pomrkává po malé vývěsní desce, která má poštu ujistit, že tady mi můžou nechat i obchodní věci, když už se k nám uráčí dorazit. A mně to kupodivu vůbec nepřijde trapné, naopak se směju, protože v tom tatínkovi poznávám Mikuláše, co tu byl v prosinci, a říkám si, že nás naplaveniny nakonec vezmou místňáci mezi sebe, že už vědí, že tu jsme a že je s námi „sranda“.

A pak mi snad pět malých chlapečků odříkává pečlivě naučené „Hody hody…“ a já koukám na ty tatínky, jak na nich visí a čekají, kdy to zvořou nebo dokončí, a přijde mi to vlastně hrozně dojemné a hezké. A děti sahají do ošatky poslušně pro vajíčka, nechávají bonbony a čokolády ležet (i když třeba jen kvůli laserovému pohledu tatínků) a děkují a skládají si to do košíčků. A tatínkové si symbolicky přiťuknou na zdraví pána domu a jdou dál.

Sladkostí je o všech svátcích až moc. Co třeba malá hračka?

V ošatce se krčí poslední vajíčko. Náš tatínek tedy vrací do banku to ode mě a to bonusové od Klárky a Klárka se třemi vajíčky a pár bonbony v košíčku nasedá do auta a jedeme na tu každoroční milou rodinnou oslavu za plastovými vejci na onom místě.

Já to snad vážně začnu mít i ráda. Ale „Ty nemáš pomlázku? Dyť mě musíš vomladit?“ našich babiček ode mě vnoučci asi neuslyší????

 

Foto: Pexels.com