O mých zoufalých večerech

Nemám ráda úvahy o tom, jak moc mi děti změnily život. Nemám ráda, když se někdo tváří překvapeně, že se to stalo. Ale je to tak. K mému každodennímu programu přibyly například „zoufalé večery“. Co jsou zač?

zoufale-vecery-chcispat

„Manko, ty máš chlupy?“ ptá se Klárka a úplně vidím, jak si ten její mozeček ukládá, že nejen taťka má chlupaté nohy. A já si musím přiznat, že jsem se na svoje nohy už pár týdnů nepodívala a že ani depilátor nedělá zázraky na půl roku. A tak koukám do zrcadla a vidím, že bych si taky měla umýt vlasy a udělat peeling a že jsem se zase přestala malovat a že mám tepláky s vytahanými koleny a že nějak nemizí to těhotenské břicho…

A můj pohled klouže po příšerně špinavém umyvadle a celkově zašlé koupelně a na chodbě vidím kočičí chlupy a sto let neutřený prach, v sušičce se bezmocně protáčí prádlo, které jsem měla vyndat už před hodinou. A před pračkou se válí horda, kterou jsem potřebovala vyprat už včera. A tak to jde dál a hloub a na mě zase doléhá, jak moc se liší realita od mých představ.

„Tak, je půl osmý. Vykoupeš děti, dáš je spát, pak si dáš sprchu, omyješ vlasy a shodíš kožich. Od půl devátý hodina práce na e-shopu. Pak chvíli žehlit, mrknout na Big bang, v deset do postele, půl hoďky si budeš číst. A ráno vstaneš po šesté a uklidíš to trochu, než děti vstanou,“ kreslím si ambiciózní plán. V půl deváté děti spí. Lezu do sprchy a vzpomínám, že jsem měla dneska cvičit svou třináctidenní výzvu. A sakra. Tak zítra si zacvičím dvakrát. Sedám k počítači a pracuju. Mám půl hodiny skluz, to dám.

zoufale-vecery-dokonalamatka

V jedenáct vypínám počítač. I když v něm mám dvacet mailů, které jsem neotevřela. I když jsem neudělala účetnictví. I když jsem vlastně neudělala skoro nic z toho, co bylo potřeba. Z ložnice se ozývá spokojené chrápání. Není kam spěchat, číst už si nebudu. Vytahuju depilátor a skutečně shodím srst. Koupelnu uklidím zítra pořádně. Dopoledne pustím dětem pohádky a vyžehlím. Po obědě půjdou spát a bude klid na práci. A převlíknu postele. Taky upečeme sušenky, nezapomenu na to cvičení a budu v deset v posteli.

Před šestou se Bertík dožaduje krmení. Po paměti přebaluju a kojím a zvažuju, jestli si k tomu nelehnout. „Hlavně ať nevzbudí Klárku,“ modlím se a vstávat fakt nehodlám. Bertíka vracím do postýlky, i když by na prsu visel rád klidně následující dvě hodiny. Neprotestuje a já upadám ještě na hodinu a kousek do komatu. Vstává Klárka. Snídáme, oblékáme se, přebalujeme, krmíme kočku, čůráme, uklízíme, chováme, děláme svačinu. Rychle stáhnu povlečení v ložnici – to mě donutí to dodělat. A rychle si odcvičím výzvu. A zase chováme a kojíme a přebalujeme a čůráme a najednou je poledne.

A pak odpoledne a večer a noc. A já před jedenáctou sedám k počítači a hodnotím svůj den. V obýváku se dál majestátně tyčí žehlicí prkno. Ten den nedotčené. V koupelně chybí předložky, protože ty jediné jsem narvala do pračky v dobré víře, že když tam nebudou, dokopu se to tam uklidit celé. Platím faktury a odpovídám aspoň na ty nejurgentnější maily. A umyju si vlasy, to už ani můj zázračný suchý šampon nespasí.

zoufale-vecery-uklizeno

Taky přemýšlím o té dokonalé Dominice, co má doma uklizeno, navařeno, upečeno pro nečekané návštěvy, její podnikání je systematické a promyšlené, společenský život bohatý a děti jako ze škatulky, spokojené, usměvavé a v osm spící. A taky na Nigellu Lawson, co frčela na kokainu, aby byla přesně takhle perfektní. „No ale ono to není tak nereálné. Stačí když jednou pořádně vygruntuju a pak to budu udržovat. A když se budu soustředit jen na to, co je fakt nutné udělat v e-shopu. A když si udělám jídelníček na celý týden,…“ ujišťuju se.

No a tak nějak uplyne pracovní týden a v neděli v podvečer u Vražd v Midsomaru dožehlím poslední kousek a při uklízení prkna na mě bafnou přetékající koše se špinavým prádlem. A doprčic. Pondělí je prací den. Ten den, kdy beru ze skříně poslední Klárčiny fusekle a legíny a Bertíkovi dochází osušky a už jsem dvě dokoupila a jednu přivezla od mamky, ale stejně budu ve středu utírat do větší plenky, protože ani tak nezvládnu včas vyžehlit.

Dokud jsem neměla děti, nějak jsem si neuvědomovala, jak málo hodin jeden den vlastně má. A jak moc povinností si my ženy dáváme. A že je hrozně nefér, že ženám po porodu padají vlasy a rostou chlupy a ne naopak. No neva. Teď půjdu spát a zítra se do toho pustím. Vstanu dřív, vyžehlím, na zahrádku zajdu… Ano, ha ha.

Foto: Pexels.com

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.