Venku je vedro k zbláznění. Dodržujte pitný režim, zvedají prst lékaři, moderátoři i reklamy. Miminka jsou jednou z nejohroženějších skupin. Kojte, kojte, kojte! Před časem jsem dostala zajímavý úkol. Napsat článek o maminkách, které nekojí. Pustila jsem se do hledání a nestačila jsem se divit, jak moc je vlastně kojení ožehavé téma.
Zadání mělo ještě jeden řádek: „Ukázat, že i nekojící máma může být dobrá máma.“ To se mi líbilo. Po dvou dětech jsem se cítila docela překojená. Od chvíle, kdy moje první dítě opustilo břicho, čelím vlastně neustále dotazům ohledně kojení. Kojíš? A jak ti to jde? Cítíš to propojení? Jak dlouho chceš kojit? Víš, jak je kojení přínosné? Proč nekojíš? Není ti to líto? Víš, že XY nekojí? Měla jsem pocit, že mě svět chce ukojit k smrti.
Ale přišel i opačný pól. Panebože, ty ještě kojíš? Děsila se generace našich rodičů. No tak to snad ne… Kroutila hlavou generace našich babiček, když jsem oznámila, že musím kojit, ale nezvedla jsem se a neodešla z místnosti. Místo toho jsem vytáhla vynález na Nobelovu cenu – kojící zástěru. Ne, já vážně nejsem tak odvážná, abych dokázala před plnou místností lidí vytáhnout prsa a úplně v pohodě nakojit. Je to pro mě prostě intimní část těla. A ano, je to přirozené a patří to k životu, ale napadne mě hned několik činností, které taky patří k životu a bez nich to nejde, ale děláme je raději sami v soukromí. Babičkám se zjevně ulevilo a tuhle novodobou vychytávku upřímně chválily. „No, mě u třetího dítěte kojení už prostě nebavilo. Bylo to dlouhý a nechtěla jsem být sama,“ řekla mi manželova babička. To docela chápu.
Chcete taky svou kojící zástěru? Zkuste třeba ty naše. Jsou extra velké, dobře skladné a vážně praktické.
Sama jsem přemýšlela, jak se to tenkrát asi tak dalo zvládat. V poměrně puritánské společnosti, kde i kotníček byl skoro erotickou částí těla. Bez těch kojících podprsenek (i když upřímně, tady by si výrobci teda mohli ještě dát práci, aby to nevypadalo jako oblíbený model z domova důchodců, kde potřebují snížit sexuální touhu staříků). Bez úžasných kojících triček, šatů, košil, pyžam a všeho možného. Jo, sama jsem si říkala, že na to kašlu, že se bez toho obejdu. Jo, jde to nějak zvládnout, ale ta pohoda, když se nemusíte sedmkrát za den kompletně odstrojit, vyvalit povislé břicho a ukázat prsa širokému okruhu lidí! Tohle jsou vážně věci, které udělaly můj život mnohem jednodušším.
Kojíte a není to pohodlné? Mrkněte na kojící trička. Nám vyhovuje Kateřina od Jožánka.
Když jsem začala s psaním článku o nekojičkách, zjistila jsem jednu zajímavou věc. Že snad nic není tak zrádné jako rozpovídat se v kolektivu čerstvých matek o kojení. Tisíce názorů, tisíce problémů, tisíce reakcí. Hádky na život a na smrt. Konec velkých přátelství. Ještě víc mě snad překvapilo, že je docela jedno, jaký tábor hájíte. Pěkně to schytat můžete vždycky. Vyslechla jsem si příběhy maminek, které se snažily kojit stůj co stůj a dneska litují, že prostě nesáhly po láhvi a že si místo prořvaných nocí, nedostatečného přibírání a totálního vyčerpání prostě neužily to svoje miminko (jak sobecké, že). Vyprávění o marné snaze rozkojit se, pocitech méněcennosti a strachu, že dítě bude do smrti poznamenané osobním selháním své matky, protože normální je kojit. Ale i případy, kdy se kojení dařilo, maminka si ho užívala a dítěti dělalo dobře, ale jedovaté poznámky partnerů, babiček, úplně cizích paní, ho dokázaly otrávit (Lesana, biomatka, fuj).
Co si z toho vzít? Snad právě tu toleranci. Že ne každá nekojící matka je špatná a sobecká, že ne každá kojící je biomatka nebo nechutná. Prostě se dívat na věci i z jiných úhlů. Ať už i sama kojička/nekojička říká, co chce, důvod může být hodně citlivý a osobní. Možná je jednodušší říct „kojení mě omezovalo“ než „nešlo to, ať jsem dělala cokoliv, měla jsem chuť hodit si mašli“. Možná je jednodušší říct „kojení je pro dítě důležité bez ohledu na věk“ než „nechci půjčovat dítě tchýni, protože je to ježibaba“. Nikdy to není černobílé. Zkuste prostě jen věřit, že každá máma má svůj důvod, proč ještě kojí nebo už nekojí. A berte ohledy na ostatní. Ať už se chystáte odsoudit nekojící mámu nebo si zrovna vaše bradavky má možnost do sytosti prohlédnout i byznysmen při pracovním jednání na druhé straně přeplněné restaurace.
Není nutné rozdělovat se na tábory. Stačí jen doufat, že všichni máme své důvody, a nikomu nenutit svou pravdu. Ani ve formě pohrdavých poznámek o vykojených mozcích, ani v podobě permanentně odhalovaných bradavek kdykoliv a kdekoliv.
A když už jsme u těch prsou… hledáte novou podprsenku? Přečtěte si, jak probíhala návštěva v Le Chaton.