Novoroční zamyšlení: Proč je fajn být máma, i když to není vždycky tak sluníčkové

V mojí oblíbené Šťastné knize popisuje Bára Šťastná výzkum vědců, který ukázal, že bezdětní lidé nezažívají pocit bezmoci a beznaděje tak často jako lidé s dětmi. Jsou v souhrnu šťastnější. Jako máma vím, že na tom něco pravdy je, ale nevěřím, že bych bez dětí zažívala ty okamžiky naprostého štěstí, když před spaním kontroluju ty sladké spící tvorečky.

deti_EDT

Vždycky jsem věděla, že chci velkou rodinu. Byl to ale nakonec můj manžel, kdo zavelel, že je čas. A já jsem mu za to opravdu vděčná. Z naprosté jistoty, že po vysazení antikoncepce ihned otěhotním, což jsem si neuměla představit, se po třech měsících stala naprostá jistota, že jsem neplodná, a nenadále rostoucí počet těhotných v mém okolí mě pokaždé bolestně píchl u srdce.

Měsíc na to jsem v ruce držela svůj první pozitivní těhotenský test a na to sladké období potom, co jsem dostala i svou první těhotenskou průkazku a výsledky všech vyšetření potvrdily zdravé miminko, nikdy nezapomenu. Nedělala jsem si iluze, že je to s dětmi vždycky jednoduché. Naopak jsem počítala se slušným peklem, ale můj pracovní život už takovým malým peklem byl a tohle dítě bylo cestou jinam.

deti

Věděla jsem, že neumřu jako stará panna. Věděla jsem, že teď nemá smysl řešit kariéru, honit se za vysněnou postavou a zničehonic mi došlo, že spousta mých velkých problémů je ve skutečnosti jen soustavou hovadin. Zažila jsem jedno z těch klišé o růžovém období těhotenství. I když jsem přibrala skoro dvacet kilo, pálila mě žáha a po celé těhotenství mě z mnoha pokrmů natahovalo. Užívala jsem si neopakovatelné období svobody, kdy opravdu dokážete nedůležité věci hodit za hlavu, ale Váš život má stále pevný směr a Vy víte, co Vás čeká za dva měsíce, za rok, za dva.

Když jsem nastoupila na mateřskou, venku bylo ještě krásně a teplo. Užívala jsem si dlouhé procházky nejdřív se psem, pak i s kočárkem. Bylo mi skvěle. Když byly Klárce dva měsíce, umřel mi při autonehodě mladší brácha. Pro ten dvouměsíční uzlíček mi stálo za to se sebrat a smířit se s tím, že neštěstí nechodí po horách ale po lidech. Bylo to těžké a nikdy mě to nepřestane bolet, ale měla jsem vedle sebe jednoho člověka, který odešel, a jednoho, který přišel, a ten koloběh života mi přišel sice strašný, ale reálný, nezměnitelný, naprosto mimo naši vůli.

deti4

Myslím, že mě ta nehoda jako rodiče hodně změnila. Nemyslím, že mě všichni pochopí, ale kdo zažil, ví, o čem mluvím. Najednou Vám dojde, že můžete mít ten nejlepší monitor dechu, tu nejbezpečnější autosedačku, kojit klidně do pěti let, uchránit dítě před cukrem, solí, glutamáty, éčky, můžete s ním spát v jedné posteli, nikdy na něj nekřičet, nikdy ho neplácnout, nikdy ho neomezit a stejně pak o jeho životě rozhodnou události, které neovlivníte.

Tehdy jsem si uvědomila, že tím nejdůležitějším v životě dítěte je opravdu ten pocit, že je vítáno. Je jedno, jestli jste biomatka, kariéristka, cestovatelka, kontaktní rodič… Je to jedno, hlavně že jste to Vy. Nemá cenu se přemáhat, dělat něco jen proto, že se to má, snažit se dostat do škatulky, která Vám nepasuje. Vaše dítě musí hlavně vědět, že ho máte rádi. Že má v té Vaší smečce své pevné místo.

deti2

Před týdnem jsem si domů přinesla své druhé dítě. Už jsem sice nezažila ten sladký pocit, že všechno má svůj řád a i bez mého snažení to spěje k jasnému cíli. Už si neužívám ani dlouhé procházky, ani slunce a klid. Dokonce jsem se přistihla, jak se raduji, že se manžel chystá vyrazit na pánskou jízdu se starší dcerkou. Nebo jak si vychutnávám pozdní venčení psa bez obou dětí. Jak jsem šťastná, když obě usnou. Stejně ale vím, že bych je za nic na světě nevyměnila.

Vím, že kdyby jedna jediná napravená chyba z mé minulosti měla za následek to, že by se moje děti nenarodily, nenapravila bych ji. S úsměvem bych ji vědomě zopakovala. Ano, šílím z nich. Občas nevím, co chtějí. Občas se těším, až budu mít chvíli klid. Když se blíží osmá večerní, nadšeně chystám koupání a těším se, že je uložím a budu mít za sebou další hektický den. Ale vždycky, když jdu spát já, usínám s tím, že kdyby se mi nic v životě nepovedlo, moje děti dávají mé existenci smysl.

deti3

Takže ano. Bezdětní lidé nemusí řešit poblinkanou halenku, když nejvíc pospíchají. Na gauči se jim neválí rozpatlaný rohlík. Nemusí vstávat, když se jim nechce. Nemusí být 24 hodin ve střehu a neustále evidovat, co lze rozbít, co je ostré, z čeho může dítě spadnout, kam utéct, co spolknout, co pokreslit, co oslintat a tak dále. Neznají chvíle, kdy si opravdu nedojdou sami ani na záchod, kdy nedopíšou e-mail, nedojedí snídani, nikdy neuklidí, i když pořád uklízí. Ale neznají ani ty chvíle, kdy se na Vás dítě poprvé usměje, kdy Vás poprvé obejme, dá Vám první uslintanou pusu, kdy si přijde pro pohlazení, kdy se k Vám běží schovat…

Je to krásné a všechna ta dřina stojí za to.

Přeju Vám, abyste si i v novém roce dokázali užívat rodičovských radostí a abyste vždycky věděli, že nikde to není ideální a všichni rodiče se těší, až děti usnou:)

A jestli ne, tak nejsou normální:)

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.