Zpátky do práce, zpátky na mateřskou?

Vypadá to jednoduše. Prostě tři roky doma s každým dítětem. Jenže pak se to sečte. Šest let doma? Devět? Tak teda dva roky s jedním dítětem. Aha, ale kam s tím dvouletým? A co si mezi dětmi udělat přestávku a vrátit se do práce? Není to moc komplikované? Ale tak dlouho doma?

Když jsem zjistila, že jsem poprvé těhotná, dostala jsem se do úžasné euforie. V práci to tou dobou bylo poměrně náročné a s přibývajícími přesčasy rostl i pocit zmaru a zbytečnosti. Každý „to nejde kolega“ mě přesvědčoval, že mě doma čeká ráj na zemi. Věděla jsem, že chci do dvou let další miminko, a i tak jsem měla před očima doslova dva roky prázdnin.

prace-nebo-deti4_1

Tehdy jsem prožívala opravdu krásné období. Těšila jsem se na miminko, dokázala jsem se na svou práci dívat s nadhledem. Naučila jsem se říkat ne, delegovat, rychle se rozhodovat a oddělovat soukromí od práce. Věděla jsem, že mám své úkoly, které musím splnit, ale že za pár měsíců už to nebudou moje úkoly a moje problémy. Užívala jsem si, že nemusím hubnout, že můžu vypadat i pěkně blbě, protože těhotným se to toleruje, že z objektivních důvodů nejsem pro muže atraktivní a není to moje chyba, že si od srpna budu dělat, co chci. A ano, i po porodu se mi líbilo, že když se smířím s tím, že mi šéfuje kojenec, jsem přece jen pánem svého času.

Už během mateřské jsem se vrhla do vlastního podnikání. Učila se účetnictví, produktovou fotku, úpravy fotek, tvorbu cen, copywriting, obchodní komunikaci, sociální sítě. Začala jsem zase učit na fakultě a dopsala dizertaci a konečně se dopracovala k tomu doktorátu. Víc jsem cvičila, víc tvořila a víc četla. Jenže ta euforie někam zmizela. A nevrátila se ani s dalším těhotenstvím, kdy jsem zase nemusela hubnout, ani se malovat, ani v Chorvatsku na pláži zatahovat břicho nebo se stydět, když jsem nesla po celé promenádě plný nočník na veřejné WC. Co se stalo?

Všechno to nové a skvělé se prostě okoukalo a stalo se každodenní rutinou. Chyběl tu časový horizont, za kterým už to nebo to nebudu muset řešit. Už jsem nezaložila nový e-shop. Možnosti pro osobní rozvoj se s rostoucím počtem dětí také rapidně snižují. Nezvládám ani vyžehlit v úterý, když si to dám za úkol. Natož víc cvičit nebo si dělat nějaké kurzy. A nevyžehlím ani ve středu, ve čtvrtek a někdy ani v pátek. A v tom je ten rozdíl. Poprvé bylo všechno nové a neznámé a ano, bohužel platí, že jedno dítě – žádné dítě. Najednou sedíte v porodnici s druhým uzlíčkem v ruce a víte, že i když jste vlastně to nejšťastnější stvoření světa, něco ve vás tak úplně šťastné není.

prace-nebo-deti_1

Určitě to neplatí o všech maminkách. Mluvím jen za sebe. Stalo se přesně to, co jsem chtěla, a v žádném případě bych to neměnila za nic na světě. Ale v hlavě mi začalo hlodat „bylo to v té práci tak zlé?“. A teď mi tu před očima visí formulář od zaměstnavatele, který jakoby na mě řval „tak doprčic jak dlouho budeš doma?“. Já přece nejsem jen tak doma. Mám e-shop. Jenže e-shop má dneska každý a statistiky jsou neúprosné. Pořád opravuji nějaké své chyby. Vůbec nezvládám pracovat systematicky a podle plánu. A jak dlouho můžu mít e-shop pro miminka? No, dokud miminka mám…

Nebylo by lepší se na to vykašlat a vrátit se do práce? Aspoň na chvíli? Až budou Bertíkovi dva roky? To už budu doma čtyři roky. Čtyři roky s milovanými dětmi, ale taky čtyři roky, kdy musíte mít oči i vzadu. Musíte být pořád ve střehu. Řešit pořád ty samé problémy. Nelez tam! Nepotřebuješ čůrat? No tak, to nic není. Koukej si to uklidit. Nesahej na to! Mamííííí! Já to neumím, to musí máma. Já to jíst nebudu! Ne, nebude bonbónek. Sakra, že už Ti dám na zadek!!! Ježiš, tady je bordel! Musím zhubnout…

prace-nebo-deti2_1

„Já jsem v práci ráda. Vím, že to je hnusný, ale jsem fakt ráda, že chvíli nemusím nikoho hlídat,“ říká mi jedna pracující maminka. A zároveň čtu na Facebooku článek o příšerném nápadu ministryně práce, aby se maminky mohly vrátit do práce dřív než po třech letech. „Je super, že když je Páťa ve školce, neřeším, co budu vařit, co se dneska naučíme, co budeme dělat. Prostě si ho po obědě cestou z práce vyzvednu, pak jde spát a já mám chvíli pro sebe, a pak můžeme klidně jít jen ven na procházku nebo si s čistým svědomím zapnout televizi a prostě jen žít,“ říká mi třiatřicetiletá Martina. A opět na Facebooku publikuje nějaká jiná maminka, jak správně to dělají domorodé kmeny, když děti nejsou nikdy bez své rodiny a kojí se do pěti let a jak je ta naše západní kultura krutá.

Přemýšlím, která moje kamarádka je vlastně po několika letech doma šťastná. Hmmm… Bohužel. Ani jedna není stoprocentně šťastná. Stěžují si na stereotyp, nemožnost hnout se od dětí, nedostatek úcty okolí, zakrňování. Ale i na nutnost řešit všechny ty moderní mateřské problémy, na které by rády neměly žádný názor, ale takový nezájem je nutně potrestán opovržením nedefinovatelné skupiny supermatek. Nikdo takovou nezná, ale všechny se jich bojíme. Nebudeme radši mluvit o porodním plánu, domácích porodech, očkování, látkových plenách, fyzických trestech nebo právě nedostatečně dlouhé rodičovské dovolené. Nikdy nevíte, jestli zrovna tahle žena je pro nebo proti. A moderní je rodit doma, neočkovat, látkovat, nikdy dítě neplácnout a být doma aspoň tři roky. I když tohle všechno přesně takhle dělá málokdo.

prace-nebo-deti_1

Co s tím? Vrátit se do práce a dostat se z toho mateřského mikrosvěta zase ven? Jenže jak to načasovat? Co udělat s dvouletým dítětem, když nemáte firemní školku nebo hlídací babičku? Dostanete částečný úvazek? Co když hned zase otěhotníte? Co když jste si během té „dovolené“ něco budovala a teď na to nebude čas a můžete to zahodit? Říká se, že mnoho žen si během tohoto pracovního volna uvědomí, co chce a co ne. Mnoho žen změní profesi. Začne třeba podnikat. Dá se pak zvládat dítě, práce a nějaký osobní projekt? Těžko. Možná ale malá přestávka od toho „volna“ není na škodu. Člověk si ověří, jestli ten nový směr má smysl. Jestli je to to, co chce.

Jenže vrací se problém, co s dvouletým dítětem. Co s případným brzkým těhotenstvím. Nebo s plánováním dalšího potomka. „Oznamuji, že rodičovskou dovolenou budu čerpat do ………………….???“ Křičí na mě vyčítavě formulář připíchnutý na nástěnku nad mým pracovním stolem. Jenže já nevím. Nevím, nevím, nevím! Nechce to za mě někdo rozhodnout?

 

Foto: Pexels.com

 

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.