Deset rad do mateřství, které mi pomohly

Jsem ješitná a nemám ráda, když mi někdo radí bez požádání. Když přišly děti, dostala jsem nechtěných rad nepočítaně a taky jsem je neposlechla. Někdy z přesvědčení, někdy prostě proto. Ale taky jsem se začala ptát a pár opravdu dobrých rad mi hodně pomohlo.deti_EDT

Myslím, že všechno kolem těhotenství, porodu a péče o děti a jejich výchovy je hodně individuální. Co vyhovuje mně, nesedne mamince od vedle a naopak. A troufnu si tvrdit, že ani to, co vyhovuje domorodým kmenům v pralese zase nemusí sednout mně, i když to jejich je určitě taky správné. Vybrala jsem pár rad, které určitě nevyhovují všem a určitě si vysloužím nějakou nepěknou poznámku některých čtenářů, ale co naplat, takhle já to mám a nestydím se za to.

 

Rady „než to přijde“

  1. Připrav se hlavně na to, co přijde po porodu

„Víš, já si přečetla všechno o těhotenství a porodu. Je fajn vědět, co se děje, ale moc Ti to nepomůže…“ říkala mi totálně zdeptaná kamarádka nad pětitýdenní holčičkou. A byla to přesně rada a zkušenost k nezaplacení. Těhotenství nás fascinuje, chceme vědět, co se tam uvnitř děje, jak je ten tvoreček velký, co už má, co ještě nemá, jestli by přežil, kdyby se už narodil. Porodu se bojíme. Bude to bolet? Jak to udělat, aby to nebolelo? Jak dlouho to trvá? Co se může u toho stát? Těhotné se hlásí na předporodní kurzy, čtou knížky o těhotenství a porodu, mají perfektní představu o svém porodu. Jenže ono to tím porodem teprve začíná.

deti4

Zkušené maminky se shodnou, že na mateřství vás žádná kniha nepřipraví. Jelikož ráda čtu, přece jen jsem něco zkusila. A můžu doporučit hned tři:

Jsem těhotná, ne nemocná – poučná, ale zároveň velmi vtipná, čte se sama, na nic si nehraje, neděsí čtenářky, nenutí žádné názory

Manuál pro začínající maminky – srdce češtináře poněkud potrápí množství chyb a překlepů, ale jinak úžasná knížka o mateřství, která vám ukáže, že každý to má jinak a každému vyhovuje něco jiného, a hlavně že bude líp

První rok života – taková příručka o prvních dvanácti měsících života dítěte; něco už je zastaralé, ale něco naopak nezestárne nikdy a já na ni nedám dopustit

 

  1. Všechno bude jinak a Může to být jako dřív

Protiřečí si, ale obě mají pravdu. Než dítě přijde, je dobré se prostě smířit s tím, že budou věci, které nebudete moct nějaký čas dělat. Chodit večer do kina, na večeře, do báru, stanovat, opíjet se, lézt po horách, být sama, spát deset hodin v kuse atd. Divili byste se, ale hodně maminek si to uvědomí až po porodu a strašně je to trápí. A upadají do stavů sebelítosti, že ostatní děti určitě víc spí, míň pláčou, vyžadují méně pozornosti, jsou méně energeticky náročné a jejich rodiče jsou odpočatí, společenští a šťastní, a tudíž se po nich může chtít, aby se přizpůsobili nám, chudákům s tak náročnými dětmi. Bohužel. Všichni jsme na tom dost podobně.

Není ale pravda, že kvůli dětem musíte všechno opustit a sedět doma a kojit a přebalovat a povídat si o prdíkách. V dnešní době je spousta možností, jak žít dál i s malým dítětem. Jen se musíte trochu přizpůsobit. Chodit na obědy místo večeří, na dovolenou sbalit víc věcí a zvolit méně náročnou destinaci, užívat si každou hodinu spánku a tak dále. Jaký si to uděláš…

druhe_dite(3)

  1. Vykašli se na babský rady

Pověr a mýtů jsou mraky. A ne, nejsou pravdivé. Podle tvaru břicha se nepozná pohlaví, ani podle chutí maminky, ani podle stavu pleti, nevolností, snů ani horoskopu. Dítěti se neomotá pupeční šňůra kolem krku, když budete luxovat, dávat prádlo do pračky nebo mýt okna. Bohužel, můžete to dělat dále. Kvůli těhotenství nemusíte ani vyhodit z domu kočku. A jediné, co vám doktoři prostě zakážou jíst, je syrové maso. Na ostatním se neshodnou. Jo a bohužel, ani mytí oken, ani svařák, ani sex, ani teplá koupel, ani skákání ze schodů ani prostě nic nevyvolá porod, když vy zrovna chcete. Prostě ne. Pardon.

 

Když už jsou na světě

  1. Je to instinktivní

A tohle si opakujte pořád dokola. FURT! Neříkám, že jako matka máte vždycky pravdu, ale když vám něco říká, že plačící miminko chce XY, tak to přinejmenším zkuste. Pokud je to tedy žádoucí. Takže nakojit, když si myslíte, že má hlad, klidně, nakojit, když víte, že si z vás dělá dudlík, to už asi ne:) Když máte pocit, že něco není v pořádku, běžte k doktoru. A kašlete na internet. Nečtěte žádná fóra. Každé dítě je jiné.

druhe_dite(2)

  1. Kašli na tabulky

Jsou fajn, když máte tabulkové dítě. A jste jedna z těch asi deseti lidí na světě, co má tabulkové dítě. Vyberte si dobrého pediatra a věřte mu. Dejte na svůj instinkt. Je miminko zdravé? Je spokojené? To je to hlavní. Jestli má o kilo víc nebo míň nebo by touhle dobou mělo/nemělo něco dělat, je šumák.

 

  1. Najdi si maminku s dítětem do devíti měsíců od toho tvého

Někde jsem četla, že máte mít jednu, které věříte. Já jich mám víc, protože s každou mám něco společného a vím, že co vyhovuje jim, bude sedět nejspíš i mně. A proč do devíti měsíců? No, kdo už nějaké dítko odchoval, ví, že se to hrozně rychle zapomíná. Takže i moje dvouapůlletá dcerka rozhodně méně plakala, nikdy ji nebolelo bříško, neměla žádný problém a odpovídala tabulkám, protože už si to vůůůůbec nepamatuju.

 

Když je potřeba být supermatka

  1. Dítě má i tatínka

Samozřejmě že vztah maminky a miminka je nenahraditelný a úžasný, ale to by měl být i vztah mezi tatínkem a miminkem. Mužům se do toho moc nechce, dokud není z mimina interaktivní parťák, ale věřte, že to zvládnou stejně dobře jako vy. A že mají právo o dítěti rozhodovat stejně jako vy. Když je toho na vás moc, nebo chcete být chvíli sama nebo prostě cokoliv, dítě má i tatínka a tečka. Smiřte se s tím, že to bude dělat jinak. Počítejte s tím, že si občas řeknete: „Sakra, to mě nenapadlo, to je jednodušší.“ Je to fajn a je to pravda a trocha chlapské péče a chlapského pohledu na věc rozhodně není na škodu. Jsou to plnohodnotní rodiče a záleží jim na blahu potomstva. I když „jinak“.

tabu(6)

 

  1. Řekni si o pomoc

Začněte zapojením tatínka (ne, nepochopí to sám, ani když polezete po čtyřech) a jděte si lehnout, když už nemůžete dál. Pokud to jde, najměte si paní na úklid. Za 500 Kč vám třeba jednou za dva týdny vysmýčí celou domácnost. Nabízí vám někdo hlídání? Jděte do toho. Někdy jsme přesvědčené, že musíme všechno zvládnout samy. A stávají se z nás fúrie se smetákem a válečkem na těsto, protože doma je věčně bordel, my jsme unavené, společensky nevybité a děti náročné. Potřebujete pořádně uklidit, tchýně by pohlídala, ale vy jí nechcete být vděčná? Představte si, kolik práce uděláte za jedno odpoledne, a že se potom můžete dítěti věnovat naplno. Ne ho lovit z kyblíku na podlahu, držet saponáty ve výši a z pusy mu vyndávat prachovku.

 

  1. Neuspávej!

Je to česká specialita, hodně rodičů tráví uspáváním dětí hodiny a hodiny. Pokud vás to baví a vidíte v tom smysl, proč ne. Pokud chcete mít taky chvíli pro sebe (a s rostoucím počtem budou možnosti menší a menší) a uspávání vám často nabourává plány, tak to prostě nedělejte. Uznávám, není vůbec lehké nechat plakat několikatýdenní miminko, ale pokud víte, že je přebalené, najedené, tak akorát oblečené, prostě že mu nic nechybí, jen je unavené, prostě ho položte a nechte klidně chvíli plakat. Pokud dítě naučíte usínat pouze s vaší pomocí, počítejte, že to budete dělat několik následujících let.

cestovani (3)

Nemám ráda časové intervaly na tuto „vyřvávací“ metodu. Prostě když máte pocit, že už je to neúnosné, jděte k němu, i kdyby to byla jen minuta. Pokud cítíte, že usne, nechte ho klidně deset minut. Věřte instinktu. Pokud nepřestane nebo se pláč stupňuje, pochovejte, zkontrolujte, co by mohlo být špatně, a zase položte. Ale (pokud o tom nejste opravdu přesvědčení) kašlete na to, že se bojí tmy (kolik světla mělo v děloze???), má noční můry (to jako někomu kojenec vyprávěl o svých snech?) nebo bude trpět depresí, protože plakalo. Dejte jen na svůj instinkt.

 

  1. Kojte, když to potřebuje

Dítě není stroj a může mít prostě hlad za hodinu stejně jako za pět. Ale určitě se nedožaduje potravy, pokud chce k prsu každých dvacet minut. Děti nepláčou pouze hlady. Někdy chtějí pozornost, něco je bolí, chtějí pomazlit. Když jsem svou starší dcerku kojila opravdu po 45 minutách, vadilo to mně, protože jsem kojila prostě pořád, a neprospívalo to ani jí. Pomohlo opravdu to, že místo kojení, jsem ji pochovala, zpívala jí, tancovala s ní, prostě si s ní hrála. Nebylo to hned, ale po pár dnech jsme se dostaly na pro nás obě snesitelný interval dvou hodin. (I když tchýně říkala, že se má krmit po třech hodinách, a moje mamka, že to dítě má hlad, ať už mu dám sunar.)


 

 

Být dnes matkou není vůbec jednoduché. Taková ta průměrná maminka leží mezi mlýnskými kameny v podobě starší generace na straně jedné a laktačních teroristek, biomatek a alternativních rodičů na straně druhé. Obě strany mají v něčem pravdu a v něčem zapomínají, že jsme každý jiný. Je pořád potřeba myslet hlavou. Obrnit se proti radám, které prostě nechceme, a opravdu víc věřit sobě samým. Jsou to naše děti. My je známe. Žádná paní ze staré školy, ani indiánka z Amazónie nebo lektorka z on-line kurzu.

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.