O sourozencích

Dneska mi promiňte poněkud sentimentální projevy. 23. března se narodil můj mladší bráška a právě dneska by mu bylo 29. Vlastně nevím, co psát. Slova mi váznou na klávesnici, i když už tu není víc než dva roky. Ale přece jen bych ráda něco předala. Těm, kdo přišli o někoho blízkého, ale i těm, komu se tyhle věci vyhnuly.

sourozenci (4)

Vidíte, píšu „věci“. Hlavou mi běží slova jako „patálie“ nebo „tragédie“, ale jedno působí jako blbý vtip a druhé jako konec všeho. O smrti se v naší kultuře a v našich časech nemluví. Když přijde, nejsme vůbec připravení. Lidi kolem vás nevědí co říct, kam se koukat. Bojí se, že vám nechtěně připomenou, co se stalo. A tak na vás jen bázlivě koukají a neříkají radši nic. Ono není vážně ani co říct. Nějaká „upřímná soustrast“ je tak strašně prázdná fráze, že když mi ji na pohřbu říkal sto padesátý člověk, málem jsem se začala smát, co to jako má být.

Co můžete říct, když někomu odejde někdo, koho měl rád?

„To bude dobrý.“ – no, dobrý to nebude. Nikdy to nepřestane bolet a nikdy vám ten někdo nepřestane chybět. Ale musíte jít dál a přebrat si to po svém. Najít na tom strašném i něco dobrého. Takže když se v mamčině ordinaci začaly po té autonehodě stavovat lidi, které jsme sotva znali, a vyprávět svoje osudy, člověk si musel uvědomit, že všechno mohlo dopadnout vlastně ještě hůř. Jasně, nesnášela jsem každé zazvonění zvonku a záchvaty pláče hned mezi dveřmi. Nechápu zvyk posílat kondolence a dodnes se divím zálibě některých lidí ve sbírání parte. Ale nakonec to k něčemu bylo.

Uvědomila jsem si, že díky něčemu tak strašnému, našlo spoustu lidí odvahu mluvit o svých soukromých tragédiích. A co víc, sama jsem si uvědomila, že já měla a mám sourozence, se kterými jsem spojená neopakovatelným poutem a navzdory všemu, co jsem vypozorovala, mám s nimi vlastně krásný vztah.

sourozenci (1)

My tři. Já, o dva a půl roku mladší Štěpán a deset let po něm přišla ještě Mirečka. Naprosto odpovídáme knihám o sourozeneckých konstelacích. Já, zodpovědná, přísná, cílevědomá, samostatná a trochu suchar; brácha, nezodpovědný ale všemi (no tak přeháním, ale dneska mi to odpusťte) milovaný, svérázný, samotářský, ale zároveň nikdy sám; ségra, trochu předčasně dospělá, snad i rozmazlená, ale naprosto samostatná, kreativní, věčně zpochybňující jakoukoliv autoritu, zejména tu moji.

S bráchou jsme vyrůstali prakticky neustále spolu. Šíleně jsme se rvali a babička brečela, že nechápe, jak se můžou sourozenci tak nenávidět. Bylo mi pět nebo šest a bylo mi to fuk. Za deset minut jsme si zase hráli. Dělali jsme si naschvály. Když mi bylo 15, vzal do školy moji fotku asi z třetí třídy. Takový malý nehezký chlapec v růžovém tričku???? bavila se celá jeho třída. No a já zas věděla, kdy můžu velmi nevhodně něco prásknout, aby si to chlapeček pěkně vyžral.

sourozenci (3)

Občas jsme mluvili o osobních věcech, jednou nebo dvakrát jsme šli na diskošku a občas jsme venčili psa. Sledovali jsme spolu seriály a dokumenty a bavili se o různých experimentech s lidským mozkem. A moralizovali nad ségrou a měli pro ni spoustu dobrých rad. Tak nějak jsem si myslela, že máme takový OK vztah, a čím jsem byla starší, tím víc jsem si vyčítala, že jsem na něj nebyla hodnější, když byl ještě malý a roztomilý, a ne taková držka. Mirečku jsem si užívala víc, i když to byl oříšek.

A pak mi jednou ráno zazvonil telefon a už nic nebylo jako dřív. Poznala jsem ho hned, jak mě přivedli k jeho posteli. I když byl úplně jiný. Věděla jsem, že už tam není. Leželo tam jen tělo napojené na spoustu přístrojů, ale žádný Štěpán. Věděla jsem to naprosto jistě. I když jsem doufala. Můj první telefonát patřil ségře. Jen jsme mlčely. Nebylo co říct. Byla jsem jí strašně vděčná za to, že ji mám. Že jsem nezůstala sama. Že mamka nezůstala sama. Má ještě nás dvě a má proč jít dál.

Následujících pár dní si moc nepamatuju. Sbalila jsem dvouměsíční Klárku a jela domů. Nějak to všechno zařídit. Ale v tom všem zmatku, smutku a zoufalství jsem na něco přišla. Že ať si babička říkala cokoliv, měli jsme spolu s bráchou vlastně úžasný vztah. Neobjímali jsme se, netelefonovali si každý den a neříkali si všechno, ale nakonec vlastně nebylo nic, co jsem nevěděla nebo netušila…

Když jsem balila do pytlů a krabic celý jeho život, byla jsem nesmírně vděčná za to, že byl takový bordelář. Znova jsem slyšela jeho vysvětlení, proč si nemůže uklidit. Sbírala jsem stovky jízdenek, co nikdy nevyhazoval, a viděla ho zase jít z Tanvaldu od vlaku s baťohem na zádech. Našla jsem jeho volejbalový dres, který mu babička omylem obarvila na růžovo, květované kraťasy, které komentoval „beach boy“. Našla jsem spoustu úředních věcí, které se mnou nikdy neřešil, ale já je tušila. Posbírala jsem snad deset krabiček cigaret, ze kterých vždycky vytáhnul jednu nebo dvě, a pak na ně zapomněl. Musela jsem se smát a slyšela jsem ho komentovat, co dělám, jako to vždycky okomentoval, když mu někdo to jeho doupě uklidil.

sourozenci (2)

Na pohřeb jsem vůbec nechtěla jít. Chtěla jsem na to všechno zapomenout. A chtěla jsem vědět, proč se to stalo. Jak se to stalo. Kdo za to mohl. A nic z toho se mi nepovedlo. Na pohřeb jsem šla a kupodivu mě nakoplo, kolik lidí se s ním přišlo rozloučit. Ale najednou mi taky došlo, že jsem přišla o něco naprosto jedinečného. O svoje nejbližší DNA, o jediného příbuzného, který taky nepil kafe, o člověka, který když mi doporučil seriál, tak mně se stoprocentně líbil. O kluka, co měl a neměl rád stejné typy lidí jako já. O dalšího člena rodiny, co když někam přišel, tak byl taky tak strašně vidět, i když ani nechtěl.

A vždycky, když mi někdo říká, jak jsou si moje děti podobné, vzpomenu si, jak naši podobnost hodnotil on: „Jenže já jsem hezkej!“ Tohle možná je podstata lidského života. Aby, když odejdete, na vás pořád někdo vzpomínal a musel se tomu hlavně smát.

A proč o tom píšu? No jednoduše proto, že mě to pořád bolí a nikdy nezapomenu. Ale taky proto, abyste svým dětem vždycky připomínali, že sourozence vám nikdo nikdy nevezme. Že je to „bohatství“, i když to zní děsně blbě. A že se můžou mít fakt rádi, i když se perou, občas si vynadají nebo si nastaví nohu. Dobré znamení je to, že když vychladnou, vrací se k sobě zpátky…

Třeba i vy teď popřemýšlejte, jak to máte se svými ségrami a bráchy… já vím, že jsme si řekli všechno, co jsme si říct měli. A že když odcházel, věděl, že nás má a že ho máme rády. A já stejně do smrti budu říkat, že MÁM dva sourozence. Mám!

 

PS: Proč jsou tu fotky mých dětí? Protože jsou to sourozenci a je v nich kus i těch mých... občas se na mě podívají a já vidím Štěpána nebo Mirku... sourozence prostě nezapřete a neodpářete...

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.