Chlapi práší

Když muž ženě oznámí, že odjíždí na služební cestu, přijde většinou automaticky panika a lítost okolí. Je to pro mě trochu záhada, protože zatímco zejména generace našich maminek a babiček se nechávají slyšet, že dneska máme „prd na práci“, pokud jde o každodenní aktivity, ale jakmile přijde na přetřes mužova desetihodinová pracovní doba nebo časté služební cesty, přijdou útrpné pohledy. Přitom občasná reálná nepřítomnost muže doma má i své světlé stránky.

Samozřejmě, že je mi samotné smutno a po celém dni se dvěma malými dětmi toužím po někom dospělém, kdo nebude mít zvídavé dotazy typu „Proč je zima? Budu mít narozeniny v sobotu? Proč ne? A ty?“ a během rozhovoru mi nerozpatlá rohlík po gauči. Ale bohužel jsem si ověřila jedno rčení. Chlapi práší. Četla jsem to kdysi v nějakém rozhovoru s Mahulenou Bočanovou, která už prý léta žije sama, a musím říct, že má recht.

chlapi-prasi_1

Navzdory tomu, že můj muž tráví většinu času v práci, ve chvíli, kdy se jeho auto přiblíží k baráku, začnou ze skříní samovolně vypadávat věci. Jakmile vejde do dveří, po bytě se zjeví tak desítka lichých sežmolených ponožek a na všech vodorovných plochách se začnou jakoby mimochodem zhmotňovat skleničky. A to teď teprve přichází fáze, kdy se jde převléknout a začne domácnost skutečně užívat. Dlouho jsem si myslela, že za největší bordel u nás doma můžou děti, ale omyl. Největší nepořádek se zjevuje v přítomnosti tatínka.

Svého muže bych nikdy neoznačila za bordeláře. Patří mezi ty, kteří už někdy potkali pračku, chápe důvod existence myčky a, když už se do toho pustí, uklízí snad pečlivěji a důkladněji než já. Ne že by se těmto činnostem věnoval pravidelně nebo snad rád, ale když to nejde jinak, zvládne to. Když se asi před rokem rozhodl skutečně vyležet chřipku, došel po pěti dnech výhradního ležení v posteli a pití čajíčků k závěru, že je v ložnici nesnesitelný bordel. Následující čtyři hodiny pucoval naši ložničku o rozměru tři krát čtyři metry, v níž jsou pouze dva noční stolky, postel a komoda, a ráda bych poznamenala, že mytí oken, rovnání šuplíků nebo převléknutí postele se do oněch usilovných čtyř hodin vůbec nedostalo. Večer mi vítězoslavně předvedl své dílo a zeptal se mě, jak můžu „žít s těma nečistotama???“.

A že rozhodně nepatřím k ženám necitlivým k potřebám domácnosti, jak jsem psala už kdysi.

Zároveň bych o svém muži nikdy neřekla, že je pořádný. Naše důkladně uklizená ložnice se od té původní lišila utřeným prachem a omytím jakéhosi fleku na lustru „na kterej tu koukám už dva roky a s tebou to ani nehne!“. Nehne, protože jsem žádný flek prostě neviděla. Za to se mnou dost hýbou ony ponožky, skleničky, otevřené skříně, oblečení, co si určitě ještě vezme, tak ho nebude uklízet, zátky od piva nebo látková utěrka, kterou otře vykápnutou omáčku na lince, šplíchanec vody na podlaze a pak s ní hodlá přikrýt zbytek večeře. To je zas záhada pro mě, že tohle ani nehne s ním.

chlapi-prasi

A tak když se jednou vrátil z týdenní služební cesty, přišla jsem na to, že čas od času je to něco jako dovolená. Samozřejmě musím odvolat svoje volnočasové aktivity neslučitelné s přítomností dětí a stýská se mi, ale jinak:

  • doma se nevyskytují desítky záhadných ponožek, roznošeného oblečení, použitých skleniček ani prázdných obalů od čehokoliv
  • program dne je nějakým zázrakem organizovanější
  • skutečně se mi zdá, že i všude ležící vrstva prachu je nějaká tenčí a útulnější.

A hlavně:

  • nikdo nepřijde večer domů se slovy „Co to tu je za Armagedon?“, abyste se po celém dni uklízení, vaření, uklízení, hraní, uklízení, venčení a uklízení rozhlédla, a s hrůzou zjistila, že jste Armagedon stejně neodvrátila. Jak je to možné? No obávám se, že chlapi skutečně (nejen) práší!

Foto: Pexels.com

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.