Hnusné matky

Důchodci si stěžují na nevychovanou mládež, ženy na necitlivé muže a já na hnusné matky. Kdo má zkušenost ze školství, tak ví, že někdy jsou děti na zabití, ale když potom vidíte rodiče, tak se ani nedivíte. Když se někdy mluví o tom, že jsou děti agresivní, drzé, zlé, zkrátka hnusné, viní se násilí v televizi, nedostatek pohybu nebo očkování a éčka v potravinách. No, nebo mají prostě hnusné matky.

Už jako těhotná jsem si všimla, že nejméně empatické jsou ženy kolem 50 let. V přecpaném metru byla větší šance, že mě pustí sednout devadesátiletá stařenka o berlích než žena, která už má velké děti. Pokud se na mě vůbec podívaly, z očí jim koukalo „mě taky nikdo nepustil“.

hnusne-matky

Že narození dětí není žádná vstupenka do klubu, kde zasloužilé členky budou chápavé a nápomocné, jsem pochopila snad už v poradně v porodnici, kde místo čilého hovoru, vládlo většinou přezíravé ticho. Prvorodičky s pocitem, že z jejich lůna vzejde minimálně spasitel, s sebou na každou z návštěv honily své partnery, kterým přítomnost tolika pupků moc po chuti nebyla. Stejně jako role doprovodu, který stejně mohl maximálně do čekárny, protože křesla u monitorů obsazovaly výhradně ty cizí pupky. Zkušené matky většinou jen přiběhly, nechaly se „natočit“ a běžely dál. Pořád jsem si myslela, že to je celou tou situací a nějaké přítelíčkování se sem prostě nehodí.

Čím si zvednout náladu v čekárnách, když vládne atmosféra jako v rodinné hrobce? Něčím hezkým, přece:)

O to víc jsem byla překvapená, když jsem dorazila na první lekce kojeneckého plavání. Ze čtyř kurzů jsem pouze jednou chodila ráda i kvůli ostatním maminkám. Ve zbylých případech jsme si užily s Klárkou lekci, ale dění v šatně prostě přetrpěly a mizely domů. Půlhodinové fénování holohlavých miminek v šatně dva krát dva metry, roztahování se po všech přebalovacích plochách, nebo přicházení aspoň 25 minut před lekcí, aby pak dotyčná mohla stát za zády mokrých matek a vzdychat a erudovaně vyprávět dítěti, že chtěla přijít včas, ale stejně tu zas někdo překáží.

Jedna maminka mi vyrazila dech, když mě nutila nad svým obézním miminem propočítávat kolik gramů masa a kolikrát týdně mu má dávat. Bylo mi to jedno a kdyby záleželo na mě, tak by dávat měla především dietu, ale to jsem jí samozřejmě neřekla. A tak jsem jí poradila, ať si s tím neláme hlavu, že to dělá dobře, a že co by za to děti v Africe daly. Podívala se na mě a naprosto vážně pronesla: „No ale děti v Africe jsou zvyklé mít hlad.“

hnusne-matky(2)

Stejně jako přesvědčení, že jiné děti můžou mít hlad, jsem se potkala s dojmem, že jiným dětem může být zima, můžou tu bolest vydržet, můžou ujít delší vzdálenost, spát v kraválu nebo sníst něco méně kvalitního. Také zodpovědnost za činy našich dětí je zajímavou zkouškou rodičovského charakteru. Kdo má děti, tak ví, že dítě občas nějaké jiné praští, shodí nebo obere o hračku. Existují tři typy reakcí:

  1. Necháte to být, ať si to děti vyříkají, nic extra se neděje.
  2. Okamžitě zasáhnete a omluvíte se, ať už k vám patří agresor nebo oběť.
  3. Vyhledáte pohledem rodiče protistrany a ujistíte se, jestli bude v pohodě děti nechat nebo raději zasáhnout.
  4. Okamžitě jdete své dítě zachránit, akci doprovodíte hlasitým odsouzením výchovných postupů protistrany, ať už vaše dítě bylo oběť nebo útočník. Můžete povyprávět něco o agresivních nevychovancích nebo o zhýčkaných mazáncích. Záleží, jestli Vaše dítě zrovna demonstrovalo svou geniální silnou osobnost nebo mu ji někdo utiskoval a omezoval ho v rozletu.
  5. Své dítě bez ohledu na detaily křečovitě sevřete v náručí a už ho do nebezpečného kolektivu nevrátíte.

 

Přítomnost čtvrtého a pátého typu rodičů dokáže klima na dětském hřišti řádně ochladit. Situace, kdy se čerstvě lezoucí dítě chytne za triko opodál sedícího batolete, které se okamžitě rozeřve a jeho matka odhodí nebohého „útočníka“ a po zbytek cvičební lekce už své dítě na zem nepoloží, vážně nejsou vůbec vzácné.

hnusne-matky(3)

Dneska jsem ve školce nedobrovolně vyslechla monolog maminky, která revidovala obsah školkového pytle v šatně a hledala jakési tričko. Tříleté dítě jí tak nějak objasnilo, že nemělo pyžámko. Z čehož dotyčná usoudila, že její dítě je geniální, že si tak pěkně poradilo. Že by to byla celkem logická reakce učitelky, v potaz vůbec nebrala. O pár minut později jsme společně vycházeli ze dveří, Klárka zakopla a pořádně se rozplácla do štěrku. Řvala jako tur. Měla jsem plné ruce. Geniální dítě zůstalo stát a koukalo na to moje negeniální, zatímco jeho matka řvoucí Klárku obešla a jen za sebe zavolala, ať jde do auta. Malý génius mi podal sušenku, která Klárce vypadla, a běžel sdělit své mamince, že Klárka spadla a pláče. Ozvalo se jen: „Ty taky padáš, jdi si sednout.“

Jak si zvednout náladu po podobných hnusných zážitcích? Pět typů tady:)

A tak mě napadlo: vážně může za hnusné děti násilí v televizi? Chemie v potravinách? Povinné očkování? Nebo prostě hnusní rodiče? Možná by totiž stálo za to nemilovat jen svoje děti, ale všechny. A nejen děti. Prostě se občas zamyslet, jestli hlad, bolest, strach, únava nebo omezené fyzické možnosti jsou problémem jen toho jednoho (třeba geniálního) dítěte, nebo všech v okolí. Nebýt kyselá, když se musím omezit, aby někdo jiný mohl dělat to, na co má právo. Nepovyšovat svoje pohodlí nad pohodlí ostatních. A vždycky myslet na to, jestli jdu svému dítěti dobrým příkladem. Ono prostě hnusné matky mají holt hnusné děti.

 

Foto: Pexels.com

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.