Byl to takový obyčejný den. Až do chvíle, kdy se všechno změnilo. 24. listopad 2014 změnil hodně obyčejných dnů na neobyčejné. Hodně mi vzal, ale nakonec mi toho i hodně dal. Třeba právě smysl pro obyčejné dny, které jednou vůbec obyčejné nebudou. Možná jsem pochopila, jak malý člověk je a jak moc pomíjivý je jeho život. Byl to takový obyčejný den.
Bylo jaro, trochu pod mrakem, ale příjemně. Sobota. Přijela jsem ze školy. Babička s mojí mladší sestrou byly na výletě. Sešli jsme se doma jen tři. Já, můj mladší brácha a mamka. Rozhodli jsme se, že pojedeme „s mamkou po případech“. Jako jsme to dělávali, když jsme byli malí.
Tenkrát měla mamka Nivu. Ruského teréňáka, který vyjel kamkoliv. Vždycky vystoupila a šla k pacientům. A my jsme si chvíli hráli, že řídíme, pak jsme si přelezli vzadu do kufru a přísahali si, že už nebudeme jezdit jinak, nakonec jsme se pohádali kvůli nějaké hovadině a celý výlet končil tím, že nám mamka svatosvatě slibovala, že už nás nikdy nikam nevezme. Takové naše obvyklé víkendové dobrodružství.
Tenkrát na jaře už nám bylo o nějakých patnáct let víc. Já jsem řídila, protože nesnáším, když mamka telefonuje za jízdy. Vedle mě si sednul brácha, protože je z nás největší a vzadu se mu blbě sedí. Dozadu musela mamka (a do kufru už nemohla, protože Lada už byla dávno v křemíkovém nebi). Objeli jsme „pacoše“, a pak se nám mamka rozhodla rozšířit obzory.
Zajeli jsme na nějakou louku, nechali tam auto a vydali se do lesa. Hertin pramen. Moc si to nepamatuju. Kolem kvetly sasanky a rozvalené kamenné kvádry dávaly tušit, že tady kdysi někdo něco budoval. Blbli jsme. Brácha dělal permoníka v jeskyňce u pramene. Nevešel se tam, ale vůbec mu to nevadilo. Mamka nosila na prsou Kikinu a dokonce jsme ji přemluvili, aby nám předvedla lambádu, kterou údajně tančila na nějaké poslední leči s Pepou Lamačem. Já jsem fotila. Doma jsem byla trochu zpruzená, že ty fotky nejsou nic moc.
O pár let později jsem zjistila, že lambáda se vážně tancovala tak, jak to mamka předváděla.
O čtyři roky později přišel 22. a po něm 24. listopad a takový obyčejný rodinný výlet k zapomenutému prameni se stal posledním neplánovaným a strašně praštěným výletem s mamkou a bráchou.
Asi jsem něco tušila, protože jsem žádnou z těch divných fotek nikdy nesmazala a při každé změně počítače je zazálohovala
24. listopad 2014 mi hodně vzal. Někdo sebral odvahu a ptal se mě, jaké je to s tím žít. Když Ti umře mladší brácha. Jestli čas všechny rány zhojí. Nevím. Jsou to jen tři roky. Zatím se mi zdá, že bolet to nikdy nepřestane. Ani to nebude bolet míň. Ale člověk se s tím naučí žít. Smát se. Milovat. Když mi doktor potvrdil diagnózu, napadlo mě jen, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Když jsem dostala do schránky úmrtní list, měla jsem černé na bílém, že se všichni jednou narodíme a jednou umřeme. Někdo v 80, někdo ve 27. A nikdo to nezmění. A je vlastně strašné hlavně to, že se o tom nemluví.
Nestala jsem se lepším člověkem. Pořád se lituju. Cítím se zneuznaně. Pořád se rozčiluju, že je doma bordel, vyčítám manželovi, že mě nemá rád, vztekám se, že babičky zase rvou děti čokoládou, přeju si, aby už byl večer a děti šly spát a byl konečně klid. Jsou rána, kdy se mi nechce z postele a všechno mě štve. Jsou dny, kdy si nevážím toho, že tady jsem, a řeším hovadiny. Ale myslím, že od toho 24. listopadu 2014 si v hloubi duše vždycky uvědomuju, že na tom všem vlastně vůbec nezáleží.
Záleží na obyčejných dnech s námi, na které jednou bude někdo rád vzpomínat, i když byly úplně úplně obyčejné…
Chybíš mi!