O nesmrtelnosti žen

Otřepaný vtip o mužské smrtelné nemoci na sedm (rýmička) pro mě v posledních třech letech nabral nový význam. Nejde jen o závažnost pro mužskou polovinu světa, ale i o tu exkluzivitu. Jak strašně bych si přála, abych posmrkala první kapesník a začal se kolem mě točit svět. Jenže moje posmrkané kapesníky nedojímaly nikdy nikoho, a jakmile jsem si pořídila děti, stalo se mým mottem cimrmanovské táhni a srůstej.

Vždycky jsem si přála mít pečujícího muže. Takového, co by chápal, jak strašně mi je, zabalil mě do huňaté deky, přinesl horký čaj, dal pusu na čelo, řekl, že to bude dobré, pak uvařil večeři, obstaral děti, uklidil, a nakonec si natáhl tlusté ponožky, lehl si ke mně do postele a vyprávěl mi o hezkých věcech. Na to má můj manžel jednu odpověď: „Tak promiň, že nejsem hrabě se zahradnictvím na útesu.“ Ano ano, romantické filmy nejsou dobrým zdrojem inspirace pro chvíle nepohody.

o-nesmrtelnosti-zen(4)

Jak vypadá realita? Jaká je reakce mého muže na Je mi strašně zle? Jak se chová ten, který je schopný mě uprostřed noci vzbudit, aby mi pověděl, že ho bolí v krku? Jak mi péči oplácí velkospotřebitel Coldrexu, Nuforenu, Modafenu a Aescinu, kvůli kterému mě v lékárně už podezřívají, že máme doma varnu? Pokusí se srazit mou stoupající teplotu prostým: „To je zajímavý, že seš vždycky nemocná, jen když jsem doma.“ Nebýt nemocná, tak ho zabiju.

Nedávno mi někdo říkal, jak je to strašně sobecké od naší vlády, že chce zkracovat rodičovskou na pouhé dva roky, strkat dvouleťáčky do těch hnusných neosobních školek a hnát ubohé matky zpět do pracovního procesu. Když vynechám to, že naše školka je krásná a osobní a že si nemyslím, že dvouleté dítě závažně ovlivní, když chvíli nebude viset na své matce, ale popere se místo toho s vrstevníkem o hračku, mám jednoznačný argument na obranu zkrácených rodičovských. Člověk si může dovolit aspoň na chvíli padnout a prostě jen být a stonat si někde v ústraní.

Co dělat, když Vám je pod psa nejen fyzicky, ale hlavně psychicky? Tady je mých pět tipů!

„Já vás ženský tak obdivuju! Že i nemocný dokážete takhle fungovat. My chlapi prostě padneme,“ hlásí mi na odchodu z trochu protažené dětské oslavy lehce ovíněný soused. Tou dobou je mi tak nějak na chcípnutí. Ze školky jsem si přinesla rýmičku a ta mrška si hned sedla do dutin a postarala se mi o vnitřní peklo. Jenže oslava byla slíbená, hosté pozvaní, Klárka natěšená a šance, že bych se mohla vyležet, nulová. To vydržím. Jenže když odchází poslední hosté, už se to vydržet nedá. Hlava mi třeští, ozývá se známý nosový hlas, teplota stoupá a už je to vidět i zvenčí. Ale jak tu tak soused stojí a obdivuje nás ženy, mám trochu chuť ho nakopnout, protože zrovna před měsícem, když po čtyřech lezla jeho žena, matka dvou malých holčiček, vyjádřil svůj obdiv slovy, že ho to mrzí, že jí je blbě, ale že má večer domluvené pivo a přijde pozdě.

o-nesmrtelnosti-zen(3)

Nejde o to, jestli jste chlap nebo ženská. Jde o to, jaká je možnost stonat. Půlroční mimino a podnikavý tříletý průzkumník donutí k akci i muže s rýmičkou. Jenže matka příroda předurčila k péči o potomstvo ženy. Vlastně k péči o vše. Muži pečují vzácně. Obvykle ne o svou manželku a matku svých dětí. Obvykle ne dobrovolně nebo aspoň ne nadšeně. A tak po mé zprávě Je mi hrozně blbě! Následuje odpověď A co z toho pro mě vyplývá? A po návratu domů rentgenový pohled zkoumající, jestli jsem teda na umření, protože pokud ne, tak jen panikařím a nic z toho nevyplývá.

Jenže já se občas šprajcnu. A tak jsem se po té dětské oslavě jednoduše odtáhla do postele a rozhodla se zemřít. V sobotu a v neděli jsem postel také neopustila a tatínek našich dětí vařil a říkal, že uklízí, a pečoval o potomstvo, marně se mi ho snažil vpašovat do postele, ačkoliv sám s rýmičkou se jich odmítá dotýkat, aby je nenakazil, a v neděli večer na ně řval úplně stejně jako jeho nervní žena se špatným přístupem k výchově, a říkal, že se těší do práce, až si trochu odpočine.

Dva týdny na to jsem vzala děti do Národního zemědělského muzea a domů se vrátila se vzorovým exemplářem mastitidy. Byla sobota. S výrazem Tak to Ti teda nežeru na tváři, mě manžel nechal ještě objednat k večeři pizzu a teprve hodnota 38,9 na teploměru ho donutila přijmout fakt, že vážně nesimuluju.

o-nesmrtelnosti-zen

Zrovna teď už třetí týden léčím jakýsi zánět v rameni. „To máš z toho, jak furt cvičíš,“ stanovil jasnou příčinu můj manžel. „Ne, miláčku, to mám z toho, že necvičím a pořád tahám ty děti.“ Nedělám si iluze, že můj argument vůbec vpustil do svého zvukovodu. Furt cvičit v měřítku mého muže znamená jít jednou týdně na zdravotní cvičení, jednou na badminton a jednou týdně si ve spěchu a s dítětem na ruce zaposilovat venku na FitMami. Musím se tomu smát, když vcházím do ordinace ortopeda, v jedné ruce vajíčko s desetikilovým Hubertem, za druhou držím Klárku, kabelku, kabát – vypnuli nám proud, kočárek uvíznul v garáži a Klárka nešla do školky, tak tradá, tady mě máte, bolí mě rameno, z čeho že to mám???

Z toho života, jakej já vedu. Z těch lidí, se kterýma se stýkám. A na badminton dneska nejdu, zas tu budu hekat. Já, valečný invalida, a hekám snad??? A teď mi trochu rupnou nervy, tak na svého vyvoleného vřeštím, že badminton hraju pravou a bolí mě levá, že chci být chvíli taky sama, že chci vypadnout z tohohle baráku a odreagovat se. „Tak posekej zahradu,“ ukončuje debatu.

A tak si vzpomenu, jak se zlobil, když jsem v sedmém měsíci chodila cvičit, protože Ještě ho někde vyklepeš!, ale hned, jak se ujistil, že teda dneska cvičit nepůjdu, mě poprosil, ať mu v Globusu koupím basu piva. Jestli to teda uneseš, dodal starostlivě.

Až se příště narodím, chci být chlap. A každou rýmičku si náležitě užiju;)

o-nesmrtelnosti-zen(2)

 

Foto: Pexels.com

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.