Pět typů, jak čelit nepřízni. Všeho!

Počasí, manžel, děti, domácnost, práce, zahrada. Všichni se proti mně spikli. Venku je hnusně, doma je bordel, manžel mě nemá rád, děti mi lezou na nervy, práce přerůstá přes hlavu a zahrada mě při každém vykouknutí z okna ujišťuje, že aspiruji na ropáka roku. Všechno to stojí za prd. Ale mám pět rad.

Netrpím PMS a nejsem rozhodně pesimista. Jsem vlastně docela přející a obvykle pozitivně naladěná šťouralka. Jasně, žádná sluníčkářka, ale nemám ve zvyku utápět se v slzách. A pak přijdou dny, kdy prostě dštím síru, protože toho mám úplně plný kecky.

prusvihy-ve-skolce(3)

A tyhle deprese mám hlavně večer. Přečtěte si oblíbený post o mých zoufalých večerech:)

Vadí mi, že máme všude drobky. Vadí mi, že mi pes kope na zahradě díry (jo, přesně tam, kde mi zrovna něco fakt pěkně roste). Vadí mi, že kočka pouští chlupy. Vadí mi, že v koši na prádlo se hned po velkém praní zase hromadí špinavý hadry. Vadí mi, že nesvítí slunce, vadí mi, že je brzo tma. Vadí mi, že v noci manžel chrápe. Vadí mi, že nikam nechodíme. Vadí mi, že jsme ve školce vždycky úplně poslední. Vadí mi rodiče, co tam jsou před námi. A úplně nejvíc mi vadí, že mi všechno vadí.

„Na to se vykašli. Vykašli se úplně na všechno a dělej dneska jen to, co máš ráda,“ radí mi má věčně pozitivní (ale ne blbá, to by mi vadila!) kamarádka Petra. Samozřejmě je to blbost a mně blbosti vadí, ale vzhledem k tomu, že Petra mi nevadí, tak tomu dám teda šanci. Ten den posnídám coca colu, k obědu usmažím pár palačinek, vezmu děti ven a nejdeme na hřiště, i když Klárka řve, diář nechám hozený pod hromadou papírů k vyřešení (když ho nevidím, tak mě to míň trápí), napíšu post na blog, odpovím na stářím trouchnivějící soukromé maily, koukám na Teorii velkého třesku a doma je bordel a já na to kašlu a jdu v devět spát. No a hele, ono to pomohlo!

Jenže uběhne pár týdnů a jsem zase „v tom“. A vadí mi všechno. Jak z toho ven?

  1. V dánském stylu

Ačkoliv jsem vystudovaná skandinavistka, slovíčko „hygge“ ve smyslu jakési životní filozofie útulna jsem vyčetla v časopisech, v takových těch sekcích, jak si máte dát koupel a víno a zapálit svíčky a radovat se z maličkostí. Prostě žít takový ten rodinný život z katalogů s nábytkem, kde se všichni smějou a vařej špagety a sluší jim to a maj se moc rádi uprostřed zapálených svíček, pohozených plédů a květin v designových vázách. Hmmm. V praxi to má být tak, že když děláte něco, co se vám nechce, tak si zapálíte svíčku, přizvete rodinu, aby vám pomohla třeba v kuchyni, k tomu si dáte lahvinku…

neprizen_vino

Svíčky jsou pěkné, ale v domácnosti s batoletem a tříletým objevitelem trochu nebezpečné. Sezvat rodinu? No opět, batole mi s krájením moc nepomůže a Klárka mi zrovna usilovně pomáhá do hrobu, tak jim bezostyšně pouštím televizi a je klid. Manžel vráží do dveří s obvyklým „mam hlad jak vlk, co je kečeři???“. Takže zbejvá ta flaška. A tak jo. Otvírám si tramínek a po čtyřech letech těhotenství a kojení jsem rázem zmatlaná jako Dán.

Jo, tak teď je to v pohodě. Večeře? Budéééé! Za chviličku. Dětičky? No miluju je! Poďte k mamince, bloučci!!! Já jsem vlastně tak strašně šťastná!!!

 

  1. Nesedět jedním zadkem na dvou posvíceních

Máte v životopisu „multitasking“? No jasně. I já ho tam mám. Ale jestli to nevíte, tak teď totiž frčí singletasking. Když se nad skleničkou bavím se svými kamarádkami, všechny se mi svěřují, že toho nestíhají tolik, kolik by měly. Jsou přece ženský a měly by umět víc věcí najednou!? „Já jsem asi spíš chlap,“ povzdechne si jedna. Houby. Že ženský mozek zvládne víc věcí najednou, to je fakt. Třeba jako hlídat dítě na hřišti a mluvit. Tím muži nevládnou. Ale dost těžko zvládne vyplnit daňové přiznání, chovat dítě, odpovídat mu na všetečné dotazy, naplánovat víkend a napsat si nákup na zítra. To prostě nejde. Nebo jde. Ale trvá to dlouho, stojí to spoustu sil a výsledek je většinou tristní. A přesně ve dny, kdy mi všechno vadí, je tohle jeden ze způsobů, jak si zadělat na průšvih.

neprizen_singletasking

A zase ti seveřani. V jednom švédském románu se hlavní hrdinka utápěla v průšvihách všeho druhu, nevěděla, kudy kam, a její babička jí poradila „Ett i taget!“ něco jako „jedno po druhém“. Když je toho totiž moc, je lepší soustředit se na jednu věc, která nás trápí, a pak se posunout k další. Je to docela logické. Když vás trápí deset věcí, můžete buď deset dní řešit vždycky od každé něco a po celých těch deset dnů Vás bude trápit deset věcí. Nebo každý den věnujete jedné, a každý další den bude o trápení míň. Zkuste to. U mě to 100% funguje.

 

  1. Vyspat se

Jedna psycholožka mi kdysi řekla: „Někdy jsme na sebe moc nároční. Chceme to a chceme tamto. A ženeme se za tím, nejíme, nespíme, furt to jde, chceme víc, naložíme si ještě víc a najednou to nejde. Máme pocit, že jsme selhali, a rychle hledáme něco, čeho dosáhneme, abychom ten neúspěch přebili. No a najednou se ty neúspěchy hromadí, protože nemáme sílu a vlastně ani rozum.“ Jak se říká, že ráno moudřejší večera, tak to je vlastně ono. Když si nevím rady a všechno je na prd a všechno mi vadí, je nejlepší jít spát.

zoufale-vecery-chcispat

On totiž kdejaký pacient se syndromem vyhoření Vám potvrdí, že člověk se žene za nějakým dokonalým výsledkem. Začne to odesíláním pracovních mailů uprostřed noci a končí to řevem na jejich adresáty, že je v noci nečtou. A scénami kvůli blbostem, které normální člověk ani nevnímá. Šéfové vřeští na podřízené kvůli špatně vytištěným seznamům zaprášených knih ve firemní knihovně, maminky vřeští na batolata, že jsou zase jako prase, a tatínkové řvou, jestli by ty děti nemohly být aspoň chvíli zticha.

Ne, fakt, nic neuteče. Práce se sama neudělá. A životně důležité věci většinou vyhnívat nenecháváte, jsou hotové. Tak šup do postele. Efekt zaručen.

 

  1. Být sobec

Neobětovat se. Prostě když toho mám plný kecky, tak uberu. Lezete po čtyřech a někdo potřebuje pomoc, aby po těch čtyřech nelezl on? No tak prostě pardon, ale ne. Děti by měly jít aspoň do muzea? Určitě víc ocení odpočinuté rodiče doma než nervní trosky žijící kulturně. Přijde návštěva a není napečeno? Vyplatí se mít ve špajzu koupené sušenky. Jasně, na medaili za zásluhy o vzornou domácnost to nebude, ale upřímně – všimne si vůbec někdo, že je doma uklizeno? Zhorší se kvalita života dětí, když nepojedou na výlet? Zhroutí se svět, když e-mail pošlete až ráno? Nastane hladomor, když bude studená večeře? Ne!!!

neprizen_byt-sobec

 

  1. Fakt nekoukat na sociální sítě

Mám zaručený recept na životní nespokojenost. Sociální sítě. S nadšením čtu vtipné příspěvky, padá mi brada nad úžasnými fotkami, povzdechnu si, že tam nebo tam bych se chtěla podívat… a už to jede. Proč moje jídlo nevypadá takhle? Proč nejsem foodblogerka? Proč taky necvičím každý den? Proč na všech fotkách vypadám jako blbec? Proč ani nemám co na ty sítě dávat? Proč mi to nikdo nelajkuje? Co sakra viděj na tomhle???

neprizen_site

Nevěřte tomu, zavřete to, kašlete na to. Život na sociálních sítích je něco, co v reálu neexistuje. Fakt si myslíte, že si někdo čte knížku nad horkou čokoládou, zatímco kolem se válí plátky pomerančů a strouhaná čokoláda? Jako fakt věříte, že tahle máma tří maličkých dětí se každý ráno namaluje, stylově oblékne sebe i svoje potomky a pak se sama (ano, sama, bavíme se o autentickém každodenním životě, takže asi stativ a samospoušť?) vyfotí před skvělou zdí nádherně ladící s jejím outfitem? Asi ne, že.

Jasně, jsou lidi, kteří mají na tyhle momentky dobré oko. Lidi, kteří jsou vtipní a pohotoví. Ale fakt jich není tolik.

Foto: Pexels.com

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.