Jak jsem se nestala foodblogerkou

Nedávno se mi ozvala dávná kamarádka, jestli bych jí neposlala nějaký fakt dobrý recept. Trochu mě zaskočilo, že si vzpomněla zrovna na mě, ale vytáhla jsem svůj pravěký sešit a ponořila se do prehistorie. Pročítala jsem dávno zapsané recepty a vzpomínala na dobu, kdy jsem byla široko daleko jediná teenagerka, která dokázala uvařit rodinnou večeři nebo upéct dort. Kde se vlastně stala chyba, že se vařením neživím a už dávno ani neplatím za gurmánskou ikonu?

No, ruku na srdce, možná bych to měla přeformulovat na dotaz, jak se vůbec stalo, že si někdo mohl myslet, že bych se měla vařením živit. V naší rodině v to nedoufal nikdo. Jako celek jsme dozajisté výjimeční. Nikdy se u nás neholdovalo vaření do zásoby. Na jídle se nikdy nešetřilo. Police se prohýbaly pod tíhou kuchařek, margaríny se nesměly vyskytnout v okruhu několika kilometrů a instantní polévky mohly maximálně do báglu při školním výletu. Dodnes vidím v očích své maminky tichou výčitku, když staví na stůl kupovanou majonézu – po letech sbírání odvahy jsme se jí odvážili říct, že nám ta její domácí moc nechutná.

foodblog

Kdo někdy zažil hodování u nás doma, nestačil se divit. Uprostřed neskutečného bordelu, který moje maminky vysvětlovala jako „to se bude hodit“, můj bratr jako „to je takovej muj habitus“, moje sestra jako „mám něco rozdělanýho“ a moje babička jako „ty si nevážíš lidský práce“, se třeba sobotní večeře podávala na vyšívaném ubruse s květinovým aranžmá uprostřed, na jednom ze tří porcelánových servisů, s jedním z více než sedmdesáti druhů skleniček. A marně byste hledali recept, který se za rok zopakoval víc než třikrát.

Ovšem já jako jednotka samostatná jsem uvnitř širokého rodinného kruhu zastávala roli kuchyňského komika. Zatímco mezi svými vrstevníky jsem udělala dojem lasagnemi a piškotovým dortem, doma mi je stále připomínán pokus o domácí krtkův dort. Říká se mu „kašpárkův hrobeček“. Nikdo nezapomene vytáhnout mé první houskové knedlíky, kdy mi mamka nad útrobami nějaké nebohé kastrované kočky předala recept „přiměřeně – tak akorát – chvíli – a vařit“. Výslednou hmotou byste mohli vyzdít asi i Karlův most, ovšem vhozením do studené vody a zahájením postupného procesu vaření zmizela z povrchu zemského.

Ale občas se mi něco i povede. Tahle bábovka z chlebové mouky je sázka na jistotu:)

Pokusy zaujmout svou rodinu kuchařským umem jsem vzdala až po návratu ze Švédska. Rozhodla jsem se tehdy širokou rodinu pohostit pravými švédskými masovými kuličkami z domácího mletého masa, úplně bez strouhanky. Hnědou omáčku, v domnění že jde o nenapodobitelný gurmánský unikát, jsem si přivezla v pytlíku. Nevím, jak se to stalo, ale někdy kolem deváté hodiny večerní, kouleli kuličky i strýčkové, tetičky, sestřenice a bratranci, a kolem desáté jsem servírovala připálené kuličky, nedovařenou hnědou omáčku z pytlíku a staré dobré brambory.

foodblog(2)

Jak se ale stalo, že mimo rodinu jsem platila za zručnou kuchařku? Tak předně – ráda jím a ráda o tom mluvím. A jak napsala Bára Šťastná o své babičce – když budete neoblomně tvrdit, jak ráda a co všechno vaříte, lidi si na to zvyknou a bez ohledu na výsledky vás budou mít za skvělou kuchařku, i když vlastně umíte jen zmrzlinový pohár. Přesto jsem ale věřila (a věřím), že můj vztah k jídlu je unikátní. A že bych toho měla využít.

Když jsem potkala svého manžela, byla to pro mě kulinářská výzva. Najednou mi došlo, že tenhle týpek mi rozhodně „nesežere“, že ráda vařím a jsem v tom dobrá, dokud mu něco neuvařím. Po několika celkem nenápaditých pokusech bylo jasné, že u nás doma bude vždycky ten lepší kuchař on. Po jeho boku jsem se učila péct maso, sousvideovat, vařit krevety, rozlišovat špagety podle tloušťky, zjemňovat omáčky máslem, drtit koření v hmoždíři nebo péct roastbeef. Na konci každého jídla přišlo buď „bylo to dobré“, mlčení nebo „tenhle recept už dělat nebudeme, jo?“.

Na mateřské bylo času na vaření víc, tak jsem se rozhodla, že budu foodblogerkou. Nebo že si to aspoň vyzkouším. „Blog bych měla. Vyberu zajímavé recepty, pěkně to nafotím, přípravu i usměvavou rodinu u stolu, ještě nějaký ten servis a bude to pecka,“ naplánovala jsem si. Z letitých zásob časopisů o vaření jsem vytrhla všechny recepty, které mě zaujaly – neuložím si už nic, co jsem osobně nevyzkoušela. Nakoupila jsem ingredience a vytvořila týdenní jídelníček.

foodblog(3)

„Cože?“ nad třetinou mých es v rukávu se vznášelo manželovo nakrčené obočí. „To jíst nebudu,“ vytlačil mě z kuchyně s tím, že dneska teda bude vařit on. Ok, práce mám dost, tak zítra začnu. Po půl hodině leží večeře na stole a já zjišťuju, že polovina ingrediencí na celý týden se nachází částečně na talíři a částečně se válí po kuchyni, po obložení, na zemi, na stropě… Ano, jsem šťastnou ženou muže, který umí vařit, ale to u toho musí vždycky udělat takový bordel??? Tohle si na blog asi nedám.

Další den začínám vařit dřív. Na pokraji infarktu dokončuji zapékaný tempeh s dýňovým pyré, oči upřené na příjezdovou cestu, v bláhové naději, že když to bude hotové, nebude do toho rejpat. Servíruji. Místo úhledného řezu se po talíři rozlije nevábná břečka. Jo aha, tady píšou, že to mám nechat vychladnout, pak nakrájet a zas ohřát. Tak to bychom dnes asi nejedli. Tak nic, třeba zítra.

Na řadě je sicilské kuře pečené v mléku. Neexperimentuju, držím se receptu. Vypadá to výborně, chutná to výborně, rozesmáté tváře u stolu, žádné zbytky, jedno „bylo to dobré“ a … doprčic, já to nevyfotila. No nevadí, život se má žít, ne fotit.

foodblog(4)

Další den vařím s foťákem u ruky. Jenže tady jsou vidět drobky. Tady bordel na lince. Tohle není vůbec fotogenické. Ježiš, to vypadá pěkně hnusně. Do noci prohlížím svoje podivné fotky a týrám se na foodblozích z Instagramu. Jak to sakra dělaj? Žádný drobky, žádnej bordel, žádná divná kejda, všude jahody, máta, designové ubrousky, vintage porcelán, úhledně přelité glazé a stylově rozmáznutá bramborová kaše. Budu se muset soustředit na dekorace. Mám to!

K narozeninám si objednávám vyšívaný porcelán od Dity P., v zahradnictví nakoupím dekorativní dýně, po lese sbírám šišky a listí a šípky a všechno estetické. Na stůl rozložím běhoun, dýně naaranžuji do krásné skleněné dózy, večeři naservíruji na vyšívaný porcelán a vytahuji foťák. V hledáčku se objeví jeden extra kyselý ksicht. „Ty talíře jsou malý a vypadá to jak někde na chalupě,“ hlásí mi manžel a odhrnuje běhoun stranou se slovy, že mu pak stojí křivě talíř a nemá to rád. „Maminko, dáš pryč ty dýně? Já přes ně nevidím na televizi,“ hlásí mi Klárka. A z dětské stoličky se ozývá řev, který mi jasně dává najevo, co si o mé foodblogové kariéře myslí Hubert.

Když v deset večer vkládám na sociální sítě fotku, kterou jsem doslova vykřesala z toho všeho nefotogenického a nespolupracujícího, a druhý den mi systém hlásí, že si ji prohlédlo 20 lidí, než upadla v zapomnění, rozhodnu se pověsit foodblog na hřebík.

Ale tak třeba tyhle dýňové muffiny se mnou klidně riskněte:)

PS: Kdyby ten hřebík byl zatlučenej na nějakých starých prknech, vpravo nahoře nějaká vtipná vintage smaltová tabulka a trochu jahod kolem, mohla by to být super fotka!:)

Foto: Pexels.com

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.